Krhútská kronika však zůstala pro své politické konotace osamělým počinem, který s normalizací zmizel z knihoven. Po roce 1989 se dočkala nových vydání, ale na ohlas, který vyvolala po svém uvedení v roce 1967, už nenavázala.
Po maturitě na Benešově státním gymnáziu v Praze (1948) vystudoval Ervín Hrych na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze literární vědu a český a francouzský jazyk (1953, za studií uspořádal příručku O Juliu Fučíkovi a sborník Za masové rozšíření Fučíkova odznaku, Mladá fronta, Praha 1951, resp. 1953), později ještě srovnávací dějiny literatury a českou historii (1969). V l. 1953–1957 byl redaktorem-literárním kritikem deníku Mladá fronta, v l. 1957–1967 pracoval jako referent zahraničního odboru Československého svazu spisovatelů, v l. 1967–1969 byl referentem ministerstva kultury, odkud musel z politických důvodů odejít. V l. 1971–1989 byl korektorem, v roce 1990 se stal mluvčím ministerstva kultury a na konci téhož roku redaktorem (zábava, kultura) v Československém (později Českém) rozhlase, kde působil až do roku 1995. V r. 1989 byl jedním z obnovitelů Haškovy Strany mírného pokroku v mezích zákona. První povídky publikoval v 17 letech ve Foglarově časopisu Vpřed, v 60. letech se objevoval jako autor v časopisech Plamen, Tvář, Divadelní tvorba, po r. 1989 v Právu lidu a Reportéru. Přeložil mj. tituly Maniok je hořký (výběr z vietnamské poezie, spol. s J. Nohou; SNKLU, Praha 1964), B. Malamud – Smolař (Olympia, Praha 1968), A. Cognat – Žil jsem mezi Indiány (tamtéž, 1970), D. Francis – Oheň a bič (tamtéž 1992), T. Zahn – Hvězdné války, Dědic Impéria (spol. s H. Hrychovou; tamtéž 1993), R. Blackford – Pokušení krále čarodějů, Král čarodějů (Magnet-Press, Praha 1995), S. H. Harris – Japonské továrny na smrt (Goldstein & Goldstein, Praha 1997), H. M. Sachar – Dějiny státu Izrael (s H. Hrychovou; Regia + Goldstein & Goldstein, Praha 1999).
Napsal kabaretní pásmo Jen jednou na světě (1965) a řadu divadelních her pro divadlo Dostavník: Co Kosmas nenapsal (1967, se S. Pejčochem), Kacíři (1968), Co se děje? (1969), Rumplování v kumbále (1969), pod krycími jmény Jiří Vaňáček, Vladimír Havel, Jan Pracner, Jan Suchý, Michael Eliášek hry Dívčí válka (1973), Bedna u Slavkova (1973, knižně Dilia, Praha 1990), Noc na Paprštejně (1974), Exhumace (1976), Mušketýři (1978), Petarda v tingl-tanglu (1979), Panenský kanál (1980) a Duha aneb Předposlední Přemyslovec (1981, knižně Dilia, Praha 1990); po obnovení Dostavníku (ten byl v letech 1981–1987 zakázán) opět pod svým jménem Perunův šíp (1987), Servus, otroci! (1989).
Vydané knihy z oboru literatury faktu: Ze sportovní čítanky (Olympia, Praha 1990), Dějiny světového humoru (Marsyas, Praha 1994), Slavná historie tabákového dýmu (Forma, Praha 1996). Všechny ostatní práce vydal v pražském nakladatelství Regia: Velká kniha evropských panovníků (1998), Velká kniha bohů a bájných hrdinů (2000), Velká kniha magie a čarování (2000), Velká kniha vojevůdců, bitev a zbraní (2000), Velká kniha starověkých panovníků (2002), Velká kniha vládců starověku (2002), Velká kniha historických otazníků (2002), Velká kniha světového humoru (2003) a vedle těchto historických průvodců Kruté aforismy. Výběr vtipných, humorných, kritických i poučných aforismů z celého světa (2001). S Alešem Česalem je autorem knihy Královský pitaval aneb Kralovraždy ve světových dějinách (2004). Jeho zdaleka nejznámější knihou je však Krhútská kronika (Československý spisovatel, Praha 1967; 2. vydání Marsyas, Praha 1991; 3. vydání Adonai, Praha 2003), kterou položil základy krhútství v Čechách.
(Převzato z Literární encyklopedie Salonu Práva LES)
Medailon je aktuální k 15. 6. 2010
