Autoři
Eva HUDEČKOVÁ
Herečka, scenáristka a spisovatelka Eva Hudečková (roz. Trejtnarová) se narodila 3. prosince 1949 v Praze. Již v 60. letech získala první filmové role. Po absolutoriu herectví na Divadelní fakultě AMU působila krátce v Divadle Jiřího Wolkera a od počátku 70. let zůstala jako herečka na volné noze.
Ohlas vzbudila již autorčina prvotina Bezhlavá kobyla (1992), v níž se vrátila do nelehkého období vlastního dětství. Příběh je sklouben především časoprostorovým situováním do prázdninového léta v malé jihočeské vesnici na sklonku 50. let 20. století, kde v osudech rodiny, rozdělené komunistickou zvůlí, i v životních peripetiích místních venkovanů ožívají traumata druhé světové války a poúnorových změn. Bezhlavá kobyla, která se v narážce na starou pověst objevuje v názvu románu, symbolizuje zlovolnou ničivou sílu, prorůstající tehdejší společností, a nabývá mnoha podob. Již zde osvědčuje Hudečková schopnost vcítit se do myšlení dětí a podat přesvědčivý obraz o absurditě doby prostřednictvím dětských protagonistů.
V následujících prózách se Hudečková posouvá k pohádkovému žánru. Nectí však jeho ustálené kompoziční principy, rozbíhá se do epické šíře, zabydluje pohádkový svět tradičními i vlastními originálními postavami a jazykem, mnohdy až přetíženým metaforičností (například afektivní jména postav), vykresluje svár dobra a zla. S folklorní pohádkou spojuje Hudečkovou víra ve fungující spravedlivý řád. Autorka své pohádkové alegorie umísťuje mnohdy do konkrétních časoprostorových souřadnic, ať už je to český venkov s tradičním zvykoslovím či atmosféra tajemných pražských zákoutí 19. století. Konkretizace však nezbavuje příběhy jejich mýtičnosti, naopak – balancování mezi realističností a alegorií jim dodává dráždivou příchuť.
V aktualizované legendě o Golemovi, zasazené do pražského židovského ghetta v polovině 19. století, Bratříček Golem (1994) je Golem nikoli pověstným nevyzpytatelným kolosem, ale pomocníkem, který se bezprostředností a laskavostí podobá svému dětskému stvořiteli. Malý Jonatán vymodeluje Golema s přáním, aby mu pomohl nastolit spravedlnost a uchránit rodinnou pospolitost. V pohádkové opozici dobra a zla nenabývá zlo démonických podob, je spíše úsměvnou karikaturou lidských nectností, zatímco dobro je nedílně spjato s vírou a láskou.
Hrdinové pohádkových próz Hudečkové mohou dospět a zmoudřet jedině za cenu útrap a prožité bolesti; teprve na jejich pozadí dokáží ocenit skutečné životní hodnoty. „Každé štěstí zaplatíš, utrpením vykoupíš a slzami skropíš!“, věští Zlodějka v pohádce O ztracené lásce (1995) nechtěnému děvčátku Honze. Zde je předznamenána stěžejní ideovětematická linie další autorčiny literární tvorby, která se posouvá více k alegoričnosti a symboličnosti, rozmývá tradiční žánrové i adresátské kategorie. Pohádka O ztracené lásce přináší silný dramatický příběh, v němž se zlo obnažuje i ve své archetypální podobě a čelit se mu dá jedině nezištnou láskou. Obdobně v mysteriózním podobenství Sedmihlásek (2002) je láska obrodnou silou pro svět zkažený lidskou zlobou. Lásku často ztvárňuje Hudečková cestou personifikace či symbolickým posunem (Sedmihlásek přináší hudbu ze ztraceného ráje, aby zavlažil okoralá lidská srdce). Faustovský motiv ožívá v próze Tajemství pražského šotka (2006), kde se šotek rodí ze sobeckého přání rozmazlené dívky, která zaslepena opičí láskou vlastních rodičů nedokáže rozpoznat hodnoty opravdového citu. Sama pak, bez ochranného valu lásky, podléhá zničující síle zla.
Autorčiny texty míří jak k dospělým, tak k dětským recipientům a dočkaly se i dalších zpracování. Bratříček Golem byl zdramatizován do pětidílné rozhlasové hry, na námět pohádky O ztracené lásce napsala Hudečková scénář pro stejnojmenný devítidílný televizní seriál, který byl natočen v roce 2001 v režii Viktora Polesného.
(mš)
Medailon je aktuální k 1. 1. 2010