Autoři

Po zrušení komparatistiky si za diplomní obor zvolil psychologii. Absolvoval v r. 1975. Od r. 1976 byl redaktorem nakladatelství Academia, v l. 1984–1985 pobýval na stipendijním pobytu na École Normale Supérieure v Paříži. V l. 1985–1992 působil jako redaktor románských literatur v nakladatelství Odeon. Na podzim 1994 nastoupil na stáž ministerstva zahraničních věcí a v období 1995–1998 působil jako kulturní rada České republiky ve Francii. V současnosti se věnuje literární tvorbě a publicistické činnosti. Žije mezi Českou republikou a Francií.

Václav Jamek je v kontextu současné české literatury zřejmě ojedinělým případem bilingvního autora, pohybujícího se zručně jak ve svém mateřském jazyku, jímž je čeština, tak i – podle jeho vyjádření – v „osobním“ jazyku, kterým je mu francouzština. Věnoval se nejprve poezii, kterou v roce 1989 vydal v autorském samizdatu v souboru Surový stav. V téže době se zrodil Jamkův žertovný heteronymní dvojník v duchu Fernanda Pessoy, „básník český Eberhart Hauptbahnhof“, jehož „knihu básňů převeršovanou“ Jamek poprvé zveřejnil v samizdatové edici Petlice v roce 1988. Teprve po roce 1989 mohly Jamkovy knihy vycházet v českých nakladatelstvích. To už měl ale za sebou edici francouzsky psaného eseje Traktát o chatrných divech (Traité des courtes merveilles), který vydalo pařížské nakladatelství Grasset v roce 1989. V tomtéž roce byl Traktát oceněn prestižní Medicejskou cenou za esej a cenou Globe européen, udělovanou dopisovateli významných evropských listů. Jamek prohlašuje, že s jeho českým vydáním nespěchá, protože jeho obdobným esejem v mateřském jazyku je text Krkavčí múza, dílo enigmatické a pro Jamkovo diskursivní myšlení, prosycené evropskou a především francouzskou vzdělaností a elegancí, dílo velmi signifikantní. Když Krkavčí múza vyšla v roce 1992 v Odeonu, kritika ji označila za knihu „rozlišování a generačního vymezování“ (Pavel Janáček), za v české esejistice ojedinělý dušezpytný ponor, plný sebeobnažující naléhavosti, ale rovněž jemné ironie a intelektuálního odstupu. Podobně jako Traktát o chatrných divech je i Krkavčí múza esejem introspektivním, přetékajícím pochybnostmi o smyslu literatury a dosahu básnického slova v postbaudelairovské epoše a v nivelizované době, kdy beletrii negativně přesahují média a průniky jiných, zejména virtuálních realit. Autor se své necitelné a drsné múze vyznává z pocitu jakési permanentní nepatřičnosti, nesounáležitosti s amúzickým okolím a s životní pragmatičností zdevastovaným světem, ve kterém by patrně bylo nejvhodnější mlčet, vzdát se slova a jeho moci. Pro takové niterné nasměrování k mlčenlivosti shledává Jamek hned několik důvodů. Prvým je mnohonásobná devalvace literárního poselství v moderní a postmoderní době. Básník v ní znamená málo nebo nic. Píše pro úzký okruh stejně naladěných duší. Za druhé se ani nemůže opřít o prozíravého literárního kritika, protože i kritický soud zakrněl a ztratil objektivnost. I řeč, kterou básník vede a jíž neodbytně vyvrhuje ze své duše, přestává být veřejnou záležitostí v aristotelském slova smyslu a mnohdy se jako bumerang vrací do autorových niterných propastí, z nichž se s vnějším světem obtížně komunikuje. V tomto pokřiveném světě už literatura není zrcadlem jevů a věcí, ale spíš labyrintickým útvarem, nedýchatelným prostorem, hermetickou uzavřeností. V Krkavčí múze, ale také v esejistické tvorbě a literární publicistice z devadesátých let, si Jamek uvědomuje naléhavou potřebu navrátit básníka do veřejné obce, učinit z jeho privátní a málo srozumitelné řeči znovu nástroj frekventující ve společnosti. Tím oživuje i dávný baudelairovský paradox zavrženosti a prokletosti básníka, který skrze nejhlubší ponížení, ale rovněž násilným, častokrát i provokativně zlým činem, jakýmsi nietzscheovským gestem „přehodnocení“, může vymanit řeč z prokletí devalvace a dehonestace a tím – jak píše Jamek v Krkavčí múze – „znovu vynalézt knihtisk“. Jistěže se do takových úvah promítla autorova zkušenost z totality, která ovšem podle jeho názoru neskončila pádem ideologického nátlaku, ale transformovala se v nový a možná ještě zrůdnější diktát ekonomického barbarství a odcizenosti, který už v průběhu padesátých a šedesátých let minulého století diagnostikovali mj. francouzští intelektuálové a existencialisté typu Sartrova a Camusova. Rovněž problém současné literatury je podle Jamka otázkou existenční a navíc oddělenou od existenčního problému literátova. Cituji z Krkavčí múzy: „…jediné vhodné doporučení je tedy psát, a psát s tímto vnitřním postojem, který vylučuje grafomanii: (…) psaní je prostě jedna z mnohých lidských činností, a pramálo záleží na tom, kdo jsem já, který je provozuji. Svůj život si musím prožít jako všichni. Psaní je v něm.“ Takový přístup k tvorbě, vylučující předem její terapeutickou i společensky pedagogickou roli, je přesný, ale také dualistický a rozpolcený. Jamek si je dobře vědom nebezpečného rozhraní mezi intelektuálem a umělcem. V rozhovoru, pořízeném původně pro maďarský krajanský časopis Prágai Tukor, který byl přetištěn v zatím nejrozsáhlejším svazku Jamkovy esejistiky a publicistiky Duch v plné práci, autor tvrdí, že „byl na intelektuála tak trochu pasován“, ale pokládá se víc za umělce. Doznává, že má sklon zpracovávat věci logicky, úvahově, ale jako umělec má v sobě „křehkost, neklid. Já tomu říkám démon, proto bych třeba nerad zastával politickou funkci.“ Jamkovo sebevymezení se vztahuje jak na jeho básnickou práci, tak na esejistiku, která je v celku jeho tvorby dominantní. Výbor z básnického díla Surový stav oficiálně knižně vydal až roku 1995, přestože do něho zahrnul starší básnické texty z let 1973–1978. V jeho verších je patrný vliv mnoha francouzských básníků, které překládal nebo k jejichž dílu napsal doslov: Michauxe, Reverdyho, Bonnefoye. Dobová kritika, např. v Literárních novinách, mu vytkla přílišnou nahotu a bezprostřednost, aby tím poukázala na autorovu homosexuální orientaci, pro české publikum pořád ještě nepřirozenou. Na rozdíl od otevřené francouzské společnosti, přijímající jinakost, je v českém povědomí homosexuál vnímán jako ten, kdo se vymyká běžnému chodu věcí. Podle Jamkovy zkušenosti je v Čechách jakékoliv odlišné chování vysmíváno. Ačkoli už Václav Černý, Jamkův „Mistr“, vnímal karikaturu jako perspektivu kritického ducha, Jamek tvrdí oprávněně, že homosexualitu nelze přijímat jako karikaturu lidské podstaty, ale jako „živou zkušenost, jako hlubokou účast na dramatu lidské lásky“. Jedním z klíčových a nejrozsáhlejších textů v knize Duch v plné práci je esej O prašivém houfci neboli o literatuře, homosexualitě a AIDS, v němž autor tento fenomén studuje v rámci evropského a českého písemnictví. Kniha Duch v plné práci je rovněž retrospektivou Jamkovy činnosti na poli překladatelském, editorském a literárně historickém, vztahujícím se především k francouzské moderní i klasické literatuře. Jamek napsal zasvěcené doslovy a úvahy k českým překladům z tvorby Victora Segalena, Michela Tourniera, Emmanuella Boveho, Alberta Camuse, Borise Viana, Jeana Geneta, Michela Leirise, Henriho Michauxe, Hervého Guiberta, ale také Charlesa Baudelaira, Paula Verlaina nebo v Čechách píšící Francouzky Suzanne Renaudové. V prvé polovině devadesátých let se na stránkách Literárních novin vyjadřoval k současné politice, ale stále se vracel k svému dominantnímu tématu role literáta, literatury a vzdělanosti v postmoderní době. Názor, že je třeba vrátit slovo, řeč, jazykový kód do veřejného prostoru, traktuje v knize O patřičnosti v jazyce, shrnující jeho kritické glosy a sloupky z let 1993–1998. Autor se záporně vyjadřuje k pokřiveninám politické a masmediální řeči, k trapnosti reklamy a k úpadku estetického i etického citu. Činí tak pro něj typicky srdnatě a bojovně, ale i s dávkou intelektuální skepse a ironie. Je paradoxní, že asi nejčtenějšími Jamkovými knihami jsou jeho „hauptbahnhofské“ variace, parodie a travestie, psané v osmdesátých letech. Autor je vnímá jako „pokoušení“ a jako konsekventní projev svého bilingvismu a „neusazenosti“ v mateřštině nebo spíš v distanci, kterou mu vůči mateřskému jazyku dovoluje jeho „osobní“ francouzský jazyk. V textu Pokoušení pseudonymem poznamenává, že takový způsob psaní „odpovídá postupu cizince, který češtinu tak tak pochytil ze vzduchu a už ho přetlak pomatenosti (učit se česky) pudí, aby v tom neznámém jazyce skládal verše.“ Tvůrčí úděl Václava Jamka je osudem bytosti dualistické, která jako by se toužila zcelit právě literaturou, psaním a jeho trváním a nekonečností. Těžko bychom v české literatuře hledali podobného solitéra a nespokojence. A autora tak mučivě sebezpytného a otevřeného, který jako by pro svou nahou tvář hledal marně a zoufale hledal patřičnou masku.

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. listopadu 2005.

E vaclav.jamek@ff.cuni.cz

 

Texty v Listech

V. Jamek v internetovám Slovníku české literatury po roce 1945