Undergroundový literát Václav Kahuda začínal jako básník v samizdatových Branických almanaších, již od svých tvůrčích začátků však psal i prozaické texty a próza se zakrátko stala těžištěm jeho literární činnosti. Ve svých prózách se dlouho snažil vyslovit generační životní pocity, které ale vtěloval do fantaskního rámce: modelové lidské příběhy se u Kahudy zpravidla odehrávají ve světě, který je jako by převrácen vzhůru nohama, zbaven jakýchkoli ochranných zbarvení, předhozen čtenářovým smyslům napospas, často zcela bezbranný. A pro skicu tohoto drastického a brutálního společenského kontextu spisovatel hojně využíval postupů dekadentní a naturalistické poetiky. Jeho svět lidí je vesměs zalidněn nelidmi (Příběh o baziliškovi), životní pouti a cíle protagonistů a celých společenství u něho probíhají nikoli in statu nascendi, nýbrž ve stavu permanentní exhumace (pro jednu svou prózu autor též zvolil patřičný název: Exhumace). V kresbě prostředí i ve vylíčení psychiky protagonistů u něho triumfuje pokaždé to zvířecí, fyziologické, animální. Podobné výjevy zcela degenerujícího lidského všehomíra se prozaik snažil odstínit nebo odlehčit vylíčením přírodních scenérií, sošných ve své sugestivní nadčasovosti a fascinujících svým souladem s neměnnými zákony neživého světa: tyto pasáže jsou na rozdíl od expresivního podání lidské bídy ztvárněny prostřednictvím „vysoké“, lyrizované dikce (Veselá bída). Pojetí existence jako neproniknutelného chaosu fenomenů zla, nekonečné houštiny člověčích smyslů a rudimentárních prožitků u Kahudy vyvrcholilo v jeho první románové rekapitulaci – v rozsáhlé próze Houština. Svůj zevrubný obraz hrdinových let učňovských a tovaryšských, vylíčení jeho dětství a mládí autor koncipoval jako nekonečné přešlapování v labyrintu, jehož ztělesněním se stává i množina slepých uliček, marných výprav a chybných kroků během tzv. cesty životem. Tento autobiografický text, zdůrazňující význam intimních prožitků a skrytých obsesí pro lidské hledání smyslu bytí, v závěrečné části vrcholí díky proměně žánrového charakteru textu v román iniciační: dosavadní zkušenosti umožňují hrdinovi alespoň v teoretické rovině prohlédnout, vystoupit z houštiny sebe sama i okolního světa a dospět aspoň k nějakému vyrovnání se životem. Z jiného pohledu a v jiné žánrové poloze se Kahuda pokusil o analogickou rekapitulaci jednoho období svého života v bilanční próze Proudy, v níž usiluje o reflexi blížícího se středního věku, stále však každodenní svět vnímá především jako ustavičný „proud“ bizarností a groteskností, jejichž význam pro existenciální problémy člověka se zpravidla promítá do jeho vztahu k sexu. Možnosti svého vypravěčství a své filosofie existence rozvinul Václav Kahuda v próze Technologie dubnového večera. Dva hrdinové nebo antihrdinové tohoto makrovyprávění se vydávají jednoho jarního večera do staropražské hospůdky, aby tam spustili nekonečný dialog, aby si vyprávěli o světě a o sobě, aby se vypovídali o tajemnostech moderních dějin a ještě větších tajinách ženských duší a zejména ženských těl, až se gejzír vypravování proměňuje v mytickou rozpravu, ale i ve skutečnou ódu na všudypřítomnou a všudeskrytou kosmogonii sexu plus sexualitu kosmu, to všechno ovšem nepřetržitě nazírané z oněch hlubokých propadlišť světa, hluboko pod hvězdami v esoterních, mimolidských výšinách. Celý dvojmonolog probíhá v duchu hrabalovského pábení o něčem, co jako by bylo v rozkmitu panoptikální krčemní tragigrotesky nadiktováváno jasem sexuality i děsem z ní, co těží svou energii z kosmogonického povědomí pansexuality, z jejího poeticky živočišného fyziologična, stejně jako z jejího fyziologicky omamujícího poetična. Zde Václav Kahuda vykročil nejen ve stopách Bohumila Hrabala, ale i Ladislava Klímy.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006.
