Počínaje zvláště rokem 1978 psal životopisné povídky a rozhlasové hry, koncipované též jako životopisné příběhy. Je též autorem a spoluautorem divadelních monodramat, rozhlasových povídek a televizních hudebních scénářů. Jeho první prozaické texty se šířily v rámci literárního samizdatu. Časopisecky debutoval teprve ve druhé polovině osmdesátých let 20. století.
Raná tvorba Jana Kameníčka byla známější v rozhlasovém, resp. televizním prostředí, v němž si mladý autor získal jméno jako tvůrce životopisně laděných kreací. Nedlouho před listopadem 1989 však pronikl též do české literární současnosti, když debutoval – opět životopisnou – pozoruhodnou knížkou Rekviem za kantora Bacha, v níž se zaměřil na sklonek života geniálního německého hudebního skladatele. Kameníček interpretuje poslední fáze umělcova života – s jemnou stylovou a vypravěčskou nadsázkou – jako drama tvůrce rozpolceného vlastními uměleckými pochybami i polemikou s racionalistickým, až pragmatickým přístupem ke světu umění – k hájemství hudby. Tato prozaikova prvotina zároveň jako by představovala svérázné vyvrcholení či symbiózu jeho dosavadního psaní životopisného stejně jako syntetickou tečku za jeho spojováním tématu literatury s tématem hudby. Tato orientace jeho poetiky vedla k záměrnému propojování literárního a hudebního strukturování světa, ve svých dalších nebo jiných knížkách se však autorovo umění prózy rozvíjí poněkud jiným směrem, reflektují „banální“ každodennost nebo naopak nadčasové osudy moderního stejně jako klasicky vnímaného lidského jedince.
Takový je již autorův starší příběh Dům, vydaný až se šestiletým zpožděním, jejž můžeme charakterizovat jako stylizované modelové podobenství současného světa – kniha, na jejímž základě významný literární vědec František Kautman prozíravě charakterizoval tvůrčí naturel Kameníčkův jako kafkovský a jeho samého přiřadil do „kategorie spisovatelů kafkovského typu“. Právě Kautman bystrozrace rozpoznal v Kameníčkově prozaickém způsobu vyprávění jeho chápání světa jako permanentního panoptika a jeho interpretaci lidí (ve společenském soukolí i mimo ně) jako prapouhé panoptikální loutky, které si svůj svět zcela nesmyslně uzavírají a ještě nesmyslněji hierarchizují. Autorův Dům má pak i podobu jakéhosi odvěkého „labyrintu světa“ a v tomto textu obsahuje i určitou inklinaci k transcendentnu, mj. i ve věčném rozkolu mezi člověkem kulturním a civilizovaným. Podobnou poetiku najdeme kupříkladu v próze Konvikt, v téže době se však Kameníček pokoušel i o vynalézavé prozaické experimenty vnějškové i vnitřní, jak dokazuje kupříkladu jeho neprávem opomíjená prozatérská hádanka s říkankovým či rozpočítadlovým názvem En ten tý ny, v níž autor demonstroval své obdivuhodné umění vyprávět na mnoho způsobů: včetně tohoto moudře extravagantního.
Odlišné ladění mají novější Kameníčkovy prózy, zejména Daidalova zoufalství a Vacant, ve kterých se spisovatel pokouší o novodobou variantu filosofického a etického románového podobenství a ve kterých vytváří určité poučené metamorfózy tradičních tematických půdorysů evropského písemnictví. Zejména mravní a morální momenty, které předtím tvořily do určité míry skryté podhoubí autorových textů, se nyní stávají základní osou jeho nynějších prozaických vyprávění: vyznívají jako nenásilné, o to však přesvědčivější memento, určené jednotlivým individuím stejně jako obecné člověčí pospolitosti. Z literárního životopisce Kameníčka tak vyrostl autor filosoficky koncipovaných próz, varujících před sebeklamem veškerých soukromých i společenských exercicií.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. 1. 2010
