Spisovatelka Eva Kantůrková se narodila 11. května 1930 v Praze v rodině spisovatelky a novináře. Ještě před vysokoškolskými studiemi působila jako redaktorka, poté vystudovala na Filosofické fakultě University Karlovy filozofii a historii, krátce pracovala na ČVUT a v Československém ústředí knižní kultury. Od 1967 spisovatelka z povolání. Roku 1981 byla jako disidentka deset měsíců internována, 1985 se stala mluvčí Charty 77. Po roce 1989 byla dva roky poslankyní České národní rady, od roku 1998 několik let vedla odbor literatury a knihoven na MK ČR. V letech 1994–1996 a opět od podzimu 2004 do r. 2007 předsedkyně Obce spisovatelů. Laureátka Ceny Toma Stopparda (1984), Ceny Egona Hostovského (1999) a Ceny Ladislava Fukse (2008). Žije v Praze.
Pro rozsáhlé literární dílo Evy Kantůrkové je charakteristická až překypující žánrová různorodost a soustavné variování rozmanitých tematických a stylistických typů vyprávění. Do krásné literatury spisovatelka vstoupila až v druhé polovině šedesátých let: Byla sice uvítána jako výrazný talent soudobé české prózy, zároveň však bylo zjevné, že hledá svůj vlastní tvůrčí naturel; jak se posléze ukázalo, v tvorbě této autorky trvale koexistuje několik „autonomních“ vypravěčských poloh a v každé z nich Kantůrková osobitě rozvíjí své fabulační a stylistické dovednosti. Takto výrazně odlišnou poetiku měly kupříkladu již její rané knihy: román Smuteční slavnost, kde mladá prozaička volbou tragického tématu násilné poúnorové kolektivizace československé vesnice a „smutečních“ důsledků tohoto procesu nastolila aktuální problematiku mravního nepokoje, je téměř nesouměřitelný s groteskním psychodramatem Pozůstalost pana Ábela, připomínající tragikomická přediva prvních knížek Ladislava Fukse. Ještě na samém sklonku šedesátých let začala Kantůrková pracovat na volné trilogii, z níž stačil vyjít pouze první díl Po potopě (ignorantsky pominutý v hesle o autorčině díle ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945), zatímco druhý svazek Černá hvězda vyšel v době svého vzniku jen v samizdatu a v exilu. Právě v těchto knihách (značně poznamenanými autobiografickými zážitky) si Kantůrková našla své téma: Retrospektivní příběh, v němž se ve vyprávění vracíme do spletité psychologické mozaiky poválečných desetiletí a tváří v tvář osudům „aktivních“ postav rekapitulujeme někdejší společenské iluze a zejména společenské deziluze; velkou předností těchto knih je citlivá povahokresba a především smysl pro dobovou atmosféru. Inspirována těmito živými návraty do minulosti se autorka i v dalších ineditních dílech pokoušela o paralely mezi nedávným společensko-politickým vývojem a dávnými dějinnými údobími. Hojnost biblických aluzí nalezneme v románu Pán věže, zatímco její pozdější kniha Jan Hus osciluje na pomezí mezi klasickou beletrií a literaturou faktu. Před rokem 1989 Kantůrková vytvořila i svou pravděpodobně nejznámější (a později zfilmovanou) dokumentární prózu Přítelkyně z domu smutku, opírající se o její vlastní zážitky z nedobrovolného pobytu v ruzyňské věznici. V disentu autorka publikovala rovněž kritické a publicistické stati (později vydané v souboru Valivý čas proměn); kromě novel a románů zaujala i svou povídkovou tvorbou (v tomto žánru ostatně též debutovala). Právě zmíněného dokumentaristického pohledu na svět a na jeho reálné aktéry, vynalézavě uplatněného v Přítelkyních z domu smutku, autorka použila rovněž ve svých polistopadových memoáristických prózách (Památník, Záznamy paměti), napsaných především se snahou postihnout ovzduší minulých let, nejednou ovšem s nadmíru polemickou (leč i chápavou) subjektivní dikcí. Na svou nedokončenou trilogii z let tzv. normalizace prozaička v určitém směru navázala ve svém vrcholném díle, v románové vzpomínkové novele Zahrada dětství jménem Eden (nanejvýš trapně pominuté ve Slovníku českých spisovatelů z roku 2000). Zde se v retrospektivním líčení hrdinčina dětství a zrání Eva Kantůrková vrátila až do dávných let čtyřicátých. Též na rozhraní tisíciletí po memoárové knize Nejsi vydává Kantůrková svá zralá díla, nezaslouženě nedoceněná literární kritikou. Její novější knihy Nečas a Nečasův román přitom představují na jedné straně ukázku inspirativního postmoderního psaní, ozvláštňujícího postupy literární techniky již v genetické fázi vlastního vypravování, na straně druhé se tu autorka vrací k některým starším existencialistickým premisám, v daném případě se týkajících konkrétního údělu spisovatele zvláště jako člověka (ne)společenského – či také obecného údělu člověka v časech, které i fiktivnímu spisovateli Nečasovi mohou připadat jako nekonečný zmatek nebo myšlenkový mumraj, především však jako chaotický řád světa.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. březnu 2006
