Autoři

Kaprál je teskným lyrickým subjektem, který v ústraní samoty svádí každodenní boj s básnickým andělem. Zápas s andělem i démonem lyrické konkrétnosti a básně osamostatňující se a oddělující od jejich tvůrce Kaprál zahájil již v ovzduší šedesátých let minulého století, kdy vydal prvotinu Ploty (1962), aby se pak na dlouhá léta nedobrovolně odmlčel a vrátil se k vydávání sbírek poněkud hektickým tempem až po roce 1989, kdy vyšlo více než deset knižních svazků jeho veršů. Kaprálova prvotina se v zásadě příliš neliší od básní, které zahrnul do knih z devadesátých let. Básník je v ní formálně vytříbený a jednolitý, jeho poetika nepodléhá módním vlnám a unáhleným proměnám, vždy je v ní cosi sevřeného, tichého a málomluvného, ale i prvek dekorativně ornamentální, esteticky vybroušený, který uděluje jeho básním punc chladnosti, matematické či geometrické přesnosti, dané také radikálně uplatňovaným rýmem a rytmem, vázaným veršem, který až na nečetné výjimky autor praktikuje v celé tvorbě. Formální jednota a monolitičnost prosakují i do tématických okruhů i do vlastního poselství Kaprálových veršů. Vždy je to poezie nadčasového, mytizujícího prostoru, poezie až starozákonně monotematická a žalobná, plná askeze, vzdorování spíš vnitřního než vnějšího, ataků, které jako by nás měly vracet do náruče společenství, do norem a ideálů harmonie a krásy, ale jež se v zápětí stávají neudržitelnými právě z hlediska jejich uplatnitelnosti v labyrintu současného světa. Jedna z básníkových klíčových knih se jmenuje Plané palposty a jako by už v názvu postihovala podstatu Kaprálovy výlučné a samotářské lyriky, stále se odhodlávající střílet z nějakého palebného postavení spršku metafor, aby se nakonec objevila básníkova rodná skepse, vnímající ihned toto „palebné postavení“ jako planost a marnost. Kaprál se tu „nepře s časem“, protože ví, že už dávno „spíme se psy svými / kde duch obchází nedaleko / antické loubí, pod vavříny / bere nám těla v náruč měkkou.“ Klauzura individuálního lidského osudu, který je neopakovatelný, a svou jedinečností i bez možnosti otevřeně se sdílet, předávat a vstupovat do komunikačního procesu, je pro Kaprála častokrát tíživější než „bábel“ vnějšího světa, jenž poskytuje výhodu nepřeberných možností a tím i mnohých cest, východisek a úniků. Kaprál si je vědom, že v tomto prokletí individualismu nás nemůže chránit ani bůh, víra v něho, ani přimknutí k harmonickému světu zanikající krásy. Z dichotomie odlehlosti bytí ve skrýších a jeskyních v sobě kroužící a samu sebe stravující krásy a z vnějšího chaosu, který otevírá náruč volby nesčetných variant bytí, vede Kaprálova cesta k pochybnosti, zda vůbec okolí svěřovat to, co už bylo svěřeno a dáno papíru, zapsanému slovu a slovem zachycenému významu. V básni Vavřín z Planých palpostů se básník naléhavě ptá: „ Kniho, nahlas předčítaná, / jakým právem odtajňuješ / lůze pod přísahou daná / události, jenom moje. / Kdybych moh na vakát napsat / k pohoršení soudní síně / lehkovážné nihil obstat, / chci už dál jen trnout líně.“ Svět se v Kaprálových básních často rozehrává do podoby kauzální a zákonem hry přísně dané šachové partie. Tady básník nezapře svou duchampovskou náruživost hrát starou čínskou hru, který kdysi zachvátila svět a jejíž kouzlo strohé karteziánské meditace trvá dodnes. Stejně jako jsou figury na šachovnici na začátku hry srovnány podle hierarchie šachové bitvy, jež je obrazem jakéhokoliv boje, i Kaprál se přiznává, že jen „po zákonu rovnám jevy / neumím neřád odpustit“ (báseň Šachy z knihy Ozvy kázní). Ve sbírce Ozvy kázní, shrnující básně z let 1997–1999, se Kaprál znovu vrací ke vznešenosti morálky, která by podle jeho mínění neměla být jen záležitostí subjektivně spoutanou a provozovanou, ale vylévající se z individuální duše zpět do lidského společenství. Vše ve vezdejším světě „drží pod skobami“, všechno je k něčemu a někam přibito, připevněno. Nelze přenášet věci a významy svévolně na jiná místa, protože takový krok se vlastně podobá přečinu, krádeži, svatokrádeži. Volání po kázni a sebeovládání, jež má v Kaprálových verších až jakousi apelativní kazatelskou funkci, se ovšem střetává s druhou protichůdnou linií, danou právě osamělostí a neslyšitelností takového volání. Básník si uvědomuje skutečnost, že pro lidi je jenom „vážným kýčem“, „ze tří králů barevným“. Připouští, že kdo umí, může po světě těkat a chodit „bez železa“, jen se slámou a bosý se vznášet: „Kdo umět chceš, choď bez železa, / jen se slámou se, bosý, voď! / Znáš spočíst rouby? Kdo je řezal? / Není tvůj úkol vědět to. // Pro novou lásku znovuzrodí / sad libosti své větvoví. / Víš o tom něco? Staré shodí;/ ty budeš kdo to vypoví.“ Platí-li v základu o Kaprálově poetice, že je neměnná a stabilní, přece jen v básních psaných v prvních letech nového tisíciletí se objevují jednak stopy zřetelného návratu k arché, k počátkům jeho básnivosti, jednak stopy výrazné tendence k oproštěnosti a odklonu od někdejší košaté dekorativnosti a hudebnosti, spojených s formální ukázněností, jež charakterizovaly většinu jeho tvorby. Zatím v poslední vydané knize Suché roráty se prohlubuje autorova asketičnost, tendence k tichu a k úspornosti lyrických prostředků, sklon sklenout obyvatelný vnitřně-vnější prostor básnického bytí, který by udržoval teplo múzického krbu stejně tak jako zbytek rovnováhy mezi nesoustavností a rozbíhavostí vnějších jevů a mezi koncentrací na jejich metaforickou a metafyzickou podobu a podstatu, vtělenou do proudu básně. Nápor múzického živlu básník parafrázuje i paroduje jako „pogrom“, jako prudký nátlak světla, který před ním například provokoval básníka Paula Celana (viz jeho sbírka Nátlak světla): „Má Múzo, tobě nevadí to? / Pustilas průvan do domu. / Což dobytka ti není líto, / že místo žíru pase tmu? // Jako bych stal se hospodářem / v nejisté době taky já. / Poslechl toho jedním rázem/ a vrata křiku otvíral.“

(js)

Medailon je aktuální k 1. prosinci 2007

E jarmila.kapr@tiscali.cz