Autoři

Od roku 1990 působil jako redaktor a v letech 1993-2000 a znovu od roku 2005 jako šéfredaktor literárního časopisu Tvar. Spolupracoval rovněž se surrealistickou revuí Analogon. Žije v Praze.

Lubor Kasal sehrál v české poezii devadesátých let roli mladého rozhněvaného muže. Jeho básně jsou hrubozrnným, poněkud zdeformovaným zrcadlem lyrického civilismu šedesátých let (Pištory, Juliše, Kabeše aj.), ale je v nich skryto i podloží ohlasů poezie dekadentní, hlaváčkovsky sršaté a karáskovsky artistní. Kasalovo básnické dílo je rovněž svébytnou konfrontací s Halasem a Holanem, nikoli s jejich andělskou metafyzičností, ale s neobarokní produchovnělostí míst a dějů, nesouvisejícím s žádným stojícím chrámem, ale spíš s náhodně roztroušenými balvany, jež po božím příbytku zůstaly osiřele ležet v krajině. Způsob Kasalova básnění je velmi konkrétní, adresný, občas drsně přízemní a banální, ale doprovázený invenční jazykovou morfologií, plnou neologismů, jež od holé věcnosti přechází někdy až k vulgaritě. Kasal je odchovancem recitačních pořadů Mirka Kovaříka Zelené peří. Z kruhu básníků podobně orientovaných na reálie všednosti se zrodila jeho prvotina Dosudby, charakterizovaná zralou poetikou a otevřeností v líčení mezilidských vztahů, do nichž se palčivě otiskuje trivialita vnějšího světa. Autor zde naznačil, že mu není cizí macharovský tón obšírné společenské kritiky, která skrze báseň ukazuje na bezvýchodnost komerčně a konzumně laděného života. V kompozici Vezdejšina, v níž se střídají verše s prozaickými texty, se Kasalova kritická motivovanost zvýrazňuje a vede k dočasné rezignaci na životní činorodost. Básník chrlí jeden pochmurný obraz za druhým, přičemž není důležité, do jakého prostředí svou výpověď zasazuje a komu je určena. Prostorem jeho veršů je bezejmenná a pustá krajina “uprostřed”, svět mezi městem a venkovem, družností a osamělostí, láskou a animálním sexem, kinem na periférii a latrínou ve starém žižkovském činžáku. Přítomnost a vezdejšnost jsou tady až mýticky chápány – je to přízrak, který se vznáší nad životem tím víc, čím silněji člověk podléhá iluzi, že se jeho osud odvine v prostoru jakési posvátnosti a metafyzické smysluplnosti. “Vezdejšina” uzemňuje a nedovolí nám použít křídla, bezvládně se houpající na zádech. Kasalovy metafory ve Vezdejšině i v následujících knihách jsou deziluzivní a litanicky instrumentální, téměř pornografické a pornokratické, velmi tělesné, v posledku i záměrně destruktivní a dadaisticky útočné. Kasal je bytostným pozdním romantikem. Svědectvím jeho retrospektivního romantismu je básnická skladba Jám, jejíž název můžeme číst také obráceně jako Máj Karla Hynka Máchy. Tato kniha je skutečnou parafrází Máchovy poémy o lásce, trestu a smrti, ale jakoby zde do kulis zchátralých hradů, měsíčních polostínů a nepolíbených dívčích rtů sestoupila atmosféra přízračně kafkovská, odpozorovaná z beznadějí Dostojevského románů nebo z přesných diagnóz pošramocené duše, jak je v hrách i povídkách podal Čechov. Rozpolcenost mezi já a ty, mezi lyrický subjekt a chladnou odtažitost druhého, jsou ústředním tématem této máchovské alegorie, v níž je všechno přírodně vznešené potlačeno a kde je do popředí vyzvednut chaos a disharmonie současného světa. Oproti Vezdejšině se verbální i metaforický instrumentář povznáší do vyšších pater a stává se okázalejším a ornamentálním. Jakoby samo soupeření s Máchou nedovolilo básníkovi potřísnit tuto vzdálenou romantizující ozvěnu špínou ulice, temnotou sklepů, které přestávají být vězením a úkrytem, ale posouvají se blíž k vlastnímu bytu či zázemí člověka. Ve sbírce Hladolet se autor znovu pokouší vzkřísit stín nadčasově personifikované, démonicky mýtické bytosti, ale činí tak bez “masa požitků”, bez tělesnosti někdejšího přebývání na okraji chaosu. Básníkovi se evidentně jedná o metamorfózu osobní i společenskou, o trnitý návrat k duchovním principům, který však zůstává prostoupen bahnitou poezií špeluněk a morálně zdevastovaných barů, tančíren a “továren na absolutno”. Hladolet naznačuje už názvem, že v této knize se bude provozovat půst, že tady projde lyrické ego křtem askeze, přičemž není jasné, zda se touto asketičností dobere nového začátku. Ale náznak cesty probíjející se vzhůru básníka neuspokojuje. Hrozilo by zde i nebezpečí, že takto rozvržená kniha vyústí ve filozoficky prázdné klišé. Mýtizovaný “hladolet” se představuje na konci nikoli jako personifikace potřebné hladovosti a odříkavosti, ale jako požírač hnilobných výkalů a nečistot světa, jako deratizér nebo apokryfní krysař, jehož úsilí ovšem vyznívá do ztracena. “Všechno má svůj konec v hnití”, zní poslední verš Hladoletu. Přesto i Kasal zahlédne naději v pascalovsky puristickém pojetí “srdce”, jež dosud není smeteno obří chůzí “hladoletu”.

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. lednu 2008

E lubor.kasal@seznam.cz 

http://luborkasal.webpark.cz/