Autoři
Pavel KOLMAČKA
Básník a prozaik Pavel Kolmačka se narodil 8. října 1962 v Praze. Absolvoval gymnázium a České vysoké učení technické v Praze. V letech 1988–1992 pracoval jako sanitář v dětském domově. V období 1992–1993 působil jako redaktor časopisu Velehrad.
Kolmačkův lyrický, imaginativně bohatý a konkrétní svět jako by byl situován do jednoho osamělého venkovského domu „plného tich a šer“. Takový dům nemá mnoho společného kupříkladu s Reynkovým stavením, ztraceným v zarostlé vysočinské zahradě s modře natřenými zdmi, evokujícími široce se rozvírající vesmírný prostor. Kolmačkův příbytek na konci vesnice a světa není metaforickým útulkem, ale skutečným a ryzím básnickým domovem, ozvučeným mýtem stejně jako hlučnou současností. Kritik Jiří Trávníček nazval Kolmačku „metafyzickým venkovanem“, ale nezmínil ono zvláštní napětí mezi městem a venkovem, mezi architektonickými strukturami a volností otevřené krajiny, mezi kterými se Kolmačkova poezie prostírá. Jeho dům poblíž hřbitova, kamenného chrámu a zanedbaného, křovím zarůstajícího parku se podobá spíš prastarým usedlostem někde na jihu, v Toskáně nebo v Provanci. Je to ještě obyvatelný příbytek nebo už schránka pro občasné návštěvy toho, kdo nás v takovém domě ustavičně sleduje a dovoluje nám udělat jen tolik kroků, které jsou nezbytně potřebné uvnitř oné miniatury života, která se v některých Kolmačkových básních opravdu blíží až ke středověké puristické drobnokresbě, v níž převládá jasná iluminace. Proto jsou Kolmačkovy verše jiné než expresivní dřevoryty Reynkovy nebo Demlovy, jiné než venkovanství Halasovo a Hrubínovo a rovněž odlišné od pevností v krajině, jak je pozorně a citlivě zaznamenává např. mladý básník Petr Fabian. Již v první básnické knize Vlál za mnou směšný šos, která shrnuje autorovy básně z osmdesátých a počátku devadesátých let, se básník vyznačuje darem odstupu, jemnou, někdy i velmi apokryfní ironičností, ovšem i sršatým nasměrováním veršů k nepokryté kritice současné duchovně vyprázdněné doby. Kolmačkův instrumentář nepochází z čisté přírodní nebo milostné lyriky ani z duchovních a metafyzických náznaků, majících často až litanický, „modlivý“ charakter, ale kupodivu i z ohlasu poetiky českých šedesátých let, do níž se promítly tendence undergroundové nebo revoltující. Vzdorovitost, spojená s nebývalou konkrétností a jazykovou přímočarostí, vyznačuje nejen prvotinu, ale i druhou knižně vydanou sbírku Viděl jsi, že jsi. Ani tady se základní poetický duktus nemění a v zásadě nevyvíjí. Pouze tu přibývá akustický a dialogický akcent, náznak rozmluvy s protihráčem nebo s někým, kdo básníkovi zatím nedůvěřuje a kdo by měl být na víru v uchopitelnost a srozumitelnost lyrického světa teprve obrácen. Proto se tu objevuje množství „řečnických“ otázek k posluchači nebo ke čtenáři, přestože se dotazy týkají elementárních empirických či smyslových vjemů. Kolmačka si je vědom limitu slov a obrazů. Jeho metafory až na výjimky nevycházejí z filosofických postulátů, z myšlenkových abstrakcí, ale pouze z nastíněných často velmi detailních přirovnání a podobenství. Tento autor jaksi biblicky tuší, že jakýkoliv vnější komentář nelze přidat, neboť by v pevné struktuře básně měl vždy charakter něčeho, co odvádí pozornost a zamlžuje. Jeho poezie je evidentní a výmluvná stejně tak, jako je výmluvné evangelium. Motivický „venkovský“ materiál, vážící se k prostoru téměř hermetického a strohého obydlí, v němž převládá askeze a jež se v závratných chvílích rozechvívá náporem vzdálených a tajemných zvuků, rozvedl básník ve svém rozsáhlém prozaickém debutu, jímž je autobiograficky laděná próza Stopy za obzor. Dvoudílnou generační epopej, plnu snových a kultivovaně lyrických digresí, autor komponuje do podoby jakési myticky otevřené knihy či deskového oltáře, kde na levé stránce je líčení dětského věku, prokládané touhou překročit horizont a vydat se po stopě věčnosti, a na pravé stránce mnohoznačně líčená léta dospělosti a zrání, kdy se ona téměř pudová tendence k věčnosti a k přesahu koncentruje na malý, plovoucí ostrůvek jistot, symbolizovaný v Kolmačkově románu-oltáři prámem, který se snad přece jen jednoho dne dotkne druhého břehu.
(js)
Medailon je aktuální k 1. březnu 2006
