Autoři

Přírodovědec Stanislav Komárek své literární sklony demonstroval už po vysokoškolském absolutoriu, v průběhu života v exilu, když si v malém vídeňském nakladatelství Alfa vydal básnickou prvotinu Kartografie. Verše psal i po svém návratu do vlasti, ačkoli je otiskoval jen v nízkonákladových knížkách (Kaligrafie, Holografie). Nicméně se již tehdy, na počátku minulého desetiletí, dalo konstatovat, že autorova raná i novější poezie (tj. z konce osmdesátých a z první poloviny devadesátých let) je vysloveně intelektualistická, že se může vykázat nespornou myslitelskou bravurou, ačkoli v ní vždy šlo o lyrický kontext básnické výpovědi – a že zde dominuje charakter sarkastické meditace. Značná část těchto textů se opírala o cestovní motivy, opřené o historickou erudici, vesměs tedy o vlastní empirické poznání. Nebyly to však žádné přebásněné turistické zážitky, spíše šlo o výraz specifické autorovy invence, která je dána dramatickým spěním v čase a prostoru, přičemž v čase dějin až k pradávnu, zatímco v kategorii prostoru se umělec pohybuje po celé zeměkouli. Některé Komárkovy poetické texty jsou kromě toho modelovými parafrázemi typu různého folkloru, obvykle asijského.

Během devadesátých let byl však vědec Stanislav Komárek v literárních kruzích známý především nikoli jako básník, nýbrž jako nadmíru poučený esejista, který dokázal vynalézavě uplatňovat novodobé poznatky z přírodních věd v rozboru celé řady společenských a kulturních problémů a otázek přítomnosti (mj. v souborech Sto esejů o přírodě a společnosti nebo Mír s mloky). Zčásti pak tyto tematicky neobyčejně pestré a především metodologicky inspirativní esejistické úvahy otiskoval rovněž v literárním obtýdeníku Tvar, ve speciální autorské časopisecké rubrice Poklesky, ve které pronikavě analyzoval rozmanité „biologicko-společenské“ modely a stereotypy chování a myšlení.

K základnímu obratu v Komárkově literárním životopise došlo v létě 2001, kdy tento renomovaný přírodovědec, esejista (a skoro neznámý básník) dopsal v Praze a v Kardašově Řečici (tj. v městečku v jižních Čechách, ležícím v kraji, odkud spisovatel pochází) svůj první román, jemuž dal poněkud fantaskní nebo spíše velmi postmoderně ironický název Opšlstisova nadace. A k titulu této knihy připojil ještě podtitul: Nepravidelný román. Jak praví sám autor, podivnou ironií osudu byla tato kniha napsána necelý měsíc před zářijovým útokem na newyorské Twin Towers. Komárkova Opšlstisova nadace představuje typ sofistikované prózy s mnoha satirickými podtexty, tj. prózy, jakých je v soudobé české produkci poskrovnu. Navíc jde o exemplární vzor takové literární struktury, která jak svým pojetím, tak i pozoruhodným způsobem zpracování ztělesňuje moderní (resp. postmoderní) alternativu někdejšího „vývojového“ či „výchovného“ románu – svébytného prozaického žánru, který v české klasické literatuře téměř není zastoupen. Setkáváme se tu (ač jde o látku z nedávné minulosti) s fenoménem románového vyprávění, za jehož dávný pravzor mohou být považována především osvícenská Goethova Viléma Meistera léta učednická a Viléma Meistera léta tovaryšská – až na to, že tato klasikova díla spějí k harmonii, zatímco Komárkův hrdina v souladu s autorovým skepickým pohledem na dějiny rozhodně nikoli.

Román začíná jako autobiografická historie, jež je podle spisovatele zároveň „kumulativní biografií celé naší generace obecně a té exilové zvlášť“. Jeho hrdina, český elév věd humanitních, se zkraje let osmdesátých rozhodne pro život v exilu (v sousedním Rakousku) – a tam jako by krok po kroku vstupoval do nějakého neznámého, úplně nového civilizačního časoprostoru. Zdánlivě se pohybuje ve statickém a myšlenkově skoro sterilním staromilském světečku vídeňské byrokracie, stačí však jediný okamžik, jediné určující setkání, a před čtenářovými zraky začne spisovatel odvíjet postmoderní, nemálo panoptikální dramatický příběh s mnoha vypravěčskými odbočkami. Protagonista se zabývá historií tureckých janičárů, vojáků osmanského panovníka, kteří byli převážně jihoslovanského původu – a přitom přichází na stopu rozličným tajným společenstvím a bratrstvům. A jeho pátrání (či tápání) záhy připomíná pouť adepta při rozličných rituálních iniciacích: také on přece začíná být postupně zasvěcován do jakéhosi pravého poznání. Posléze jako by zmizel ze světa, jakoby byl předurčen ke zmizení. Mizí však i svět, kde se to všechno odehrává: zbořily se totiž dosavadní sloupy pozemského vědění a duchovního poznání. Nastal totiž rok 1989 – a podle umělce platí, že „losem všech vědoucích je osamění“.

Zdá-li se, že pro soudobé umělecké mluvčí několika pokolení je společná představa jakéhosi málem častým opakováním už nadobro zdevalvovaného „konce světa“, pak v mnohem vyrovnanější, komorní epické rovině předkládá Stanislav Komárek tuto vizi ve svém druhém prozaickém vyprávění – v kronikářsky laděném románu Černý domeček. Také v ní se vyrovnává s určitým „koncem“, tentokrát ale v retrospektivě celého 20. století v životě jednoho jihočeského maloměsta, do jehož osudu v různé intenzitě vtrhávají tzv. velké, tj. obvykle tragické historické chvíle, například „pravdivý konec velké války“, jak probíhal v květnu 1945 kdesi daleko mimo velká města a mimo tzv. velké dějiny. Komárkovi se v Černém domečku pod všeobjímající rouškou sarkastického líčení daří úspěšně snoubit filosofa a beletristu, nicméně v jeho dějových výjevech přece jen o poznání víc převažuje esejistické ladění, ačkoli spisovatel záměrně užívá mnoha postupů moderní rodinné kroniky. Přitom jako by však ve srovnání se staršími prózami podobného zaměření poněkud změnil základní úhel pohledu: nikde tu nenajdeme ani stopy po idylce nebo selance, spíše naopak. Souběžně se zmíněnou esejističností usiluje spisovatel o dokumentaristický obraz toho, jací jsme kdysi byli, včetně zkratkovitého náčrtu toho, jací jsme teď – v okamžiku, kdy nekonečné století konečně skončilo. (vn) 

Medailon je aktuální k 1. květnu 2008.

www.stanislav-komarek.cz + blog

E stanislav.komarek@email.cz, s.komarek@volny.cz, komarek@natur.cuni.cz

Mendel by dnes neuspěl: neměl citace (rozhovor) -  Lidové noviny, 6. 2. 2010