Autoři

V roce 1984 pobýval v kanadském Québecu. V letech 1990-1991 byl kulturním radou československého velvyslanectví v Paříži. Překládá z francouzštiny i do francouzštiny, především moderní českou poezii; je autorem řady básnických antologií. V únoru 2010 se stal komturem francouzského Řádu umění a literatury. Od dubna 2006 žije trvale v Praze.

Na pozadí barevných fotožurnálů a billboardů, televizních obrazovek a filmových pláten se všední svět zákonitě jeví jako “šedá zóna”, plná pomíjivých přízraků a duchů, nebo jako chatrný děj němé grotesky. Sen v něm není košatým rozvíjením skutečna, spojováním nespojitelného, překračováním reálného v ireálné, ale spíš niternou doménou člověka nebo malým soukromým vlastnictvím – k jádru světa “šedé zóny” spěje i básnické dílo Petra Krále. V průběhu 60. let minulého století se mladý posluchač dramaturgie pražské filmové fakulty potkal s protagonisty tehdejšího českého surrealismu, především s Vratislavem Effenbergerem. Jako adept básnického umění nebyl lhostejný k vrcholné meziválečné vlně českého poetismu nezvalovského a teigovského, i když ho přitahoval i Halasův a Holanův způsob neobarokního básnění. Pokud byla avantgardní hnutí 20. století jakýmsi vystoupením z řečiště času, Král naopak ve svých prvních básnických cyklech (Tyršovské přeháňky) citlivě reflektuje nápor moderní dějinnosti, zejména v jejích bizarně zkarikovaných podobách neonacionalismu a totalitarismu. Kniha o Tyršovi je svérázným pamfletem. Zakladatele Sokola a pozdně obrozeneckého ducha básník líčí nikoli jako muže doznívajícího máchovského romantismu, ale znovu – po královsku – jako kýčovitý a melancholický barvotisk, v němž je Tyršova osobnost rozpuštěna v davu cvičenců jako fanatických postav hnutí, které se nakonec stávají přízračnými mechanickými monstry, vykonavateli nadosobního ortelu. Připočteme-li k tomu atmosféru komunistického režimu padesátých let, v níž Král dospíval, bude zřejmé, že jeho poezie bude poznamenána střetem s povrchností budování rozličných kultů, jež bylo nezbytné odpatetizovat ať již uplatňováním principu ironie a grotesky, nebo surreálnou hrou, jíž chtěl nudnou politiku osvěžit a rozvířit i André Breton. Po Králově emigraci do Francie se i z něj – podobně jako například z Františka Listopada z předchozí emigrantské generace – stal kosmopolita, občan Paříže nikoli jako města bohémy, surrealismu a experimentů, ale jako camusovsky odcizené metropole, jež byla v moderní době rovněž vystavena nájezdům “šedé barvy”. Král má v sobě zakódované jakési fotografické, observační vnímání okolního světa. Jeho poezie je někdy až přetížena jednorázovými, uzavřenými obrazy bez dalších kauzálních souvislostí, jež v souhrnu básně nebo lyrického cyklu nevytvářejí panorama všehomíra, ale spíš mozaiku, koláž, symfonii rozličných tónin a modalit. Pohyb pozorovaných objektů – měst, lidí, příběhů, věcí – je pro něho významnější než přesuny ve vlastním nitru, jež by se odrážely v proměnách poetiky. Ač je jeho dílo polysémantické, je v zásadě bez velkých dramatických změn a událostí, bez niterných erupcí a zvratů. Ale když sestoupíme do hlubších vrstev Královy širokodeché poezie, povšimneme si, že v ní převládá princip nahodilých vzpomínek z dětství, z české a specificky pražské “reality”, jež v konfrontaci s tak zvaným velkým světem často vyznívá jako groteska nebo bravurní skeč na kafkovsko-haškovské téma umírněného “čecháčkovství”. Náznak jakékoliv mýtičnosti vede už ve svém zárodku Krále k pochybnosti a skepsi o relevanci mýtické látky ocitající se v šedé zóně přítomnosti, čehož logickým důsledkem je demýtizace a přesun na pole grotesky, která však na rozdíl od hrabalovského jemného pábitelství má rysy tíživě obsendantní, někdy i tragické. V úvodu knihy Groteska čili Morálka šlehačkového dortu, jež je sondou do příběhu filmové grotesky, Král cituje svou juvenilní báseň, která jako by otevírala možnost nazřít svět jako filmový sen a jako rozpomínku na věci a události, které se ocitly v meziprostoru reality a ireality: “Budou tři hodiny fronta teď probíhá přímo po nábřeží / podél zdi starých jatek podobné vybělené kosti / narůstá dál drama toho že se nic neděje mapky zaschlé krve pořád ještě platí / marně však pátrám v bílé omítce po shluku inkoustových kaněk / na způsob rvačky z němých grotesek”. Petr Král je básníkem potvrzujícím elastičnost surrealistické metody. Přitom prohlásil, že sbírkami z konce šedesátých let se rozešel se surrealismem jako druhem životní naplněnosti a následně vstoupil do říše prázdnoty. Víc než o prázdnotě a nirváně jsou básníkovy exilové knihy (Pařížské sešity, Chiméry a exil ad.) o variantách věčné touhy, která se neztělesňuje v předmětech, ale živí se sama sebou a nakonec stravuje i toho, kdo touží. Takové pojetí touhy vede až k jednoznačnému výkřiku, který si Král zaznamenal v poemigračních měsících v Paříži a který lze vnímat jako emblém jeho literární tvorby: “Neumírá se, je to daleko horší: mizí se. Jinými slovy, nikdy jsme nebyli. Realita není.”

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006.

Rozhovor s Jakubem Řehákem (Kontexty, 1/2011)