Kratochvíl se v 80. letech 20. století představil jako prozaik sci-fi povídkami se silným etickým apelem Pavilon J (druhé vydání v rozšířené podobě pod názvem Pozůstalí po Amorovi, 1995). Napsal kolem padesáti televizních scénářů pro dospělé (např. Konkurs na chlapa, Zatmění všech sluncí) i pro děti. Scénáře k televizním pohádkám se dočkaly rovněž knižního vydání. Soubor Králi, já mám nápad (1994) obsahuje jedenáct textů, v nichž Kratochvíl sice přebírá půdorys lidových pohádek, ale snímá z nich osudovost střetů dobra se zlem. Hyperbolizovanou krutost zkoušek a trestů nahrazuje humornou pointou (král doplácí na své intriky a dobrovolně přijímá trest v podobě odchodu do čarodějnické domácnosti, kde nahradí opuštěné Ježimámě manžela). Obdobné postupy uplatňuje i v pohádkové knize Jak chtěl být Honza peciválem (2000), lokalizované do půvabné jihočeské krajiny. Pokračuje tak v rozvíjení parodijně inovační pohádkové linie, zcivilňováním původně démonických pohádkových bytostí se hlásí ke vzoru laskavých bubáků Josefa Lady. Prózu pro děti Už sněží, už chumelí aneb Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my (2000) připsal všem milovníkům Vánoc. Zachytil v ní atmosféru adventního období, k němuž neodmyslitelně patří radost z prvního sněhu, dětské sebezpytování před mikulášskou nadílkou a horečné předvánoční přípravy. Humorné zápletky se odehrávají v prostoru rodinných tradic a vánočních rituálů, na nichž lpí především dospělí hrdinové – děti totiž dávno instinktivně cítí, že vánoční svátky jsou krásné právě v toužebném očekávání, sdílení tajemství, rodinné pospolitosti a možnosti obdarovat druhé. Poezii pro děti publikoval Kratochvíl časopisecky (od konce 70. let pravidelně otiskoval verše v Mateřídoušce) a teprve po roce 2000 vydal knižně pět sbírek dětských veršů a čtyři textové doprovody k leporelům. Většinou jde o volně komponované soubory bez vnitřní provázanosti, které získaly název podle vstupní básně. Kratochvíl volí témata blízká dětskému světu (škola, rodina, příroda, dětské hry a rekvizity, pohádkové motivy, antropomorfizace všedních věcí) a orientuje se spíše na čtenáře mladšího školního věku. Vychází jim vstříc hovorovou polohou jazyka, řečnickými otázkami, které stimulují čtenáře k interaktivní hře, slovními hříčkami založenými na syntaktických figurách, polysémii a kalambúrních spojeních. Vzhledem k množství textů (v pěti sbírkách shromáždil téměř tři sta básní) nepřekvapí jejich nevyrovnanost: snaze o epičnost či vtipnou pointu je mnohdy obětována pravidelnost rytmu, opakují se některé motivy a slovní hříčky (srov. např. Kratochvílovu báseň O Ježinkách a Až já budu velký ze sbírky Potkal kočkodán kočkonora s texty Pavla Šruta, Kratochvílovy verše ze sbírky Hodina smíchu a leporela Psiny). Některé texty ani nemíří za hranice prvoplánového humoru a příliš z nich vyčnívá moralita. Nejzdařilejší jsou básně stylizované jako bezprostřední dětské projevy (např. zobrazení prvních dětských lásek v básni Do oka a do brýlí, Můj deníčku ve sbírce Deset malých Bohoušků). Tematicky i tvarově sevřenější jsou sbírky Hodina smíchu (2000), kde jsou básně propojeny motivem školy, prázdninových výletů, pohádek, a Zapište si za uši (2001), nesoucí se v duchu ústřední myšlenky o uzdravující síle smíchu. V obou se hojně využívá aluze, parafráze známých textů („Cestičko do školy / jsi cestou krutou, / tašku mám plnou knih / a hlavu dutou“), lidových písní („Kočka leze dírou, / pes oknem – / štve nás to, div z toho / nezcvoknem“), pohádek (do sbírky Zapište si za uši je vložen cyklus veršů ze Lhářova, který představuje obdobu Kocourkova). Kratochvílovu veršovanou epiku, občas sklouzávající k přímočaré didaktičnosti, zachraňuje především humorný nadhled. Jazyková aktualizace hovorovými prvky a přímou řečí spolu s pravidelnou veršovou výstavbou činí verše čtenářsky atraktivními pro menší děti, které mají ještě blízko k poetice říkadla.
(mš)
Medailon je aktuální k 1. lednu 2008.
