V 80. letech byl členem hudebních skupin Národní třída a His Boys – Jeho hoši. Podílel se na vzniku kulturního časopisu Revolver revue a politického týdeníku Respekt. Dnes je ve svobodném povolání. Žije v Praze.
Už v básnických sbírkách z první poloviny 80. let, vydaných oficiálně pod titulem Staré zpěvy, se do Kremličkovy výchozí poetiky, inspirované dikcí kuriozně rýmujícího totálního realisty Egona Bondyho, prořezává postmoderně mnohovrstevnaté vidění světa, které básníkovu poezii proměňuje v přepestrý kaleidoskop semílající útržky reality a snění a posouvající charakter autorského textu k bohaté intertextové koláži. Básníkovy počáteční sevřené rýmy se rozpouštějí v široká asociativní pásma, která spontánně přecházejí mezi poezií a prózou a v nichž se prostupují citace a parafráze cizích textů s akcentem základních životních potřeb svobody a dialogu, které komunistický režim – v němž Kremlička prožil sedmadvacet let – odpíral. Vrcholem tohoto literárního úsilí se stala próza Lodní deník, která sedimentovala sedm let a za níž básník v roce 1991 obdržel Cenu Jiřího Ortena, udělovanou příslibům mladé české literatury. Kremličkova poezie první poloviny 90. let, shrnutá ve sbírce Cizrna, už nenabývá podoby intimní zpovědi hypersenzitivního „synka“, který – jak básník píše – se „prodírá chuchvalcem poloobnažených postav..., stírá si z líce pot a šťávy, klopýtá a sténá: ‚Pusťte mne ven – já chci ven!‘“, ale proměňuje se v angažovanou – především antimilitaristicky a ekologicky mířenou – literaturu. „Co tě dneska nejvíc žere?“ ptá se básníka v jednom z rozhovorů jeho generační souputník Petr Placák, „To ustavičný válčení,“ odpovídá Kremlička, „támhle přestanou a támhle začnou.“ Jako syntézu a zároveň herbář autorových dosavadních poetických proměn i motivů můžeme brát Kremličkův obsáhlý básnicko-prozaický titul Prozatím. Mezi rýmováním na absurdně-naivním rozhraní, citlivou přírodní lyrikou a literárními anekdotami ve stylu Daniila Charmse nebo Ivana Wernische silně promlouvá i sám jazyk: Kremličkovy nynější texty se stávají pečlivě rytmizovaným, melodickým a bytostně básnivým gestem člověka, který pod slupkou okázalého estétství nadále ukrývá tu uhrančivě krásnou a romanticky rozbolavělou duši, kterou kdysi Jack London popsal jako duši „tuláka po hvězdách, plnokrevného dobrodruha, toulavého Kaina věků, bojovného hlasatele nejvzdálenějších dob, básníka snícího při svitu luny o časech zapomenutých a podnes nezaznamenaných v historii lidstva napsané lidskou rukou“.
(rk)
Medailon je aktuální k 1. lednu 2008
