Autoři

Začala se zabývat také domácí sociální politikou a publikovat v Literárních listech. V r. 1968 vyšly její reportáže z Japonska spolu s dalšími dvěma podobně laděnými cestopisy jiných autorů v knize Putování bez fraku. Do r. 1976 pracovala v universitním archivu, po nuceném odchodu byla zaměstnána zcela mimo svůj obor. Patřila ke skupině pražských disidentů a opozičních intelektuálů, účastnila se různých aktivit v ilegálním literárním hnutí. Po listopadu 1989 a po zvolení V. Havla prezidentem, působila jako jeho poradkyně. Zůstala v této funkci do r. 1992.

V literárním životě Edy Kriseové zapůsobilo několik paradoxů. Protože nemohla zveřejňovat své reportáže, zvolila si „trvanlivější“ formu psaní. Od počátku sedmdesátých let se věnuje próze, tvoří novely, povídky a romány. Ani její prozaické dílo ovšem nemohlo být v tehdejším Československu vydáno, neboť byla zakázanou autorkou. Její texty byly publikovány pouze v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. V českém prostoru se stala oficiálně vydávanou spisovatelkou až po roce 1989. Za dvacet let napsala celkem osm knih, z toho dvě pro děti. K reportážnímu stylu psaní se Kriseová vrátila po letech působení ve funkci poradkyně prezidenta a ředitelky sekce Stížností a milostí v prezidentské kanceláři. Napsala biografickou knihu o Václavu Havlovi, která byla přeložena do sedmi jazyků. Kriseové životopis tehdejšího prezidenta byl přijímán jako vyprávění přirozené a přístupné, bezprostřední, podobné uvolněnému hovoru v přátelském kruhu. Výrazné epizody přibližují Havlovy osudy i zdroje, ze kterých rostly jeho názory a charakter. Současně je pochopitelná určitá tendenčnost textu, daná přátelským vztahem autorky k objektu biografie. Tematicky je možné prózy Edy Kriseové rozdělit do tří linií. Jednak jsou to ty, jejichž námět je spjatý s prostředím psychiatrické léčebny nebo podobně izolovaného a uzavřeného prostoru. Povídkové soubory Křížová cesta kočárového kočího, Sluneční hodiny a Co se stalo… vyprávějí příběhy lidí vytěsněných z většinového společenství, a to nejen díky pomatené mysli. V osobitých povídkách defilují drobné figurky prostomyslných umíněnců, zmatených a zapomenutých, kteří i na poslední cestě s sebou táhnou své nutkavé představy, úzkosti a prohry. Jejich duševní i tělesné strázně zrcadlí pokřivenost doby, svoboda blázince je v ostrém protikladu k okolnímu, totalitou svázanému světu. Hranice mezi šílenstvím, tzv. normálností a normalizovanou manipulací jako by neexistovala. Zároveň autorka mistrně vystihuje tragiku stáří, hořkost prohraných a zahozených šancí, deziluzi i nenapravitelnou zradu či zaprodanost. Bláznivé pitvoření může působit legračně, v celku ale spíš mrazí svojí bezvýchodností. Soucit, který v sobě Kriseová vůči svým postavám nepochybně měla, jako by byl potlačen v zájmu zachycení bizarnosti lidského života. K dílům, v nichž se řeší především partnerské a intimní vztahy patří novela Pompejanka, pojednávající o křehkosti vztahu muže a ženy, o mechanismech přibližování a vzdalování, které mohou pomalu vést k nenapravitelnému poškození, rozpadu a ztrátě. Také román Ryby raky, obraz intimního světa mladé ambiciózní novinářky, která v osmašedesátém roce, po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na české území, řeší dilema návratu k rodině i uspořádání otřeseného systému svých hodnot, jako by do velkých obecných dějin vetknul třísku ryze subjektivních pocitů a vjemů. Do oddílu, jenž by bylo možné nazvat „prozaické reportáže“, patří texty, v nichž E. Kriseová historickou látku zpracovává prozaickou formou. To je především román Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní, založený na dopisech české šlechtičny z patnáctého století, či román Kočičí životy, věnující se volyňským Čechům, kde v osudu jedné rodiny autorka zobrazuje dramatické dějiny střední Evropy. Zvláštním rysem spisovatelského jazyka Edy Kriseové je na jedné straně až básnická obraznost, přičemž na straně druhé autorka vyvažuje nebezpečí sklouznutí do přílišné rozněžnělosti užitím jazyka ostrého, kritického vůči společenským záležitostem, ale též hovorového či vulgárního. Její popisy prostředí a okolností jsou jímavé, poetické, nepostrádají fantazii a kouzlo. Postavy ale často působí a mluví jako narušitelé této idyly, jako kaz na kráse dokonalého světa. Tím, kdo ubližuje člověku, je vždy zase jen člověk. Příroda, více venkovská než městská, je prostorem k zahojení, úniku a smíření. V roce 1979 obdržela Eda Kriseová cenu Egona Hostovského. Po uvolnění poměrů získala možnost přednášet na George Washington University ve Washingtonu. Čtyřikrát byla německým ministerstvem kultury a jinými institucemi pozvána k tvůrčímu pobytu do Německa. V německy mluvících zemích často mívá autorská čtení. Je členkou PEN-klubu, Obce spisovatelů, Kafkovy společnosti a správní rady Nadace Central and Eastern European Book Project v Amsterodamu.

 

(mmm)

Medailon je aktuální k 1. listopadu 2006

E plakri@volny.cz

Články autory na stránkách Deníku Referendum

Eda Kriseová: Orchideje, pušky a šavle - Český rozhlas, 12. července 2007