Autoři
Vladimír KŘIVÁNEK
Básník, literární historik, kritik a vysokoškolský pedagog Vladimír Křivánek se narodil 7. května 1951 v Kolíně v rodině technického úředníka. Po maturitě pracoval krátce jako prodavač v antikvariátu. V letech 1969–1974 studoval češtinu a historii na Pedagogické fakultě UK v Praze.
Jiří Opelík v doslovu k básníkovu bilančnímu svazku Zátiší s loňskými ořechy připomíná, že tento lyrik vstoupil do české poezie v jakémsi meziaktí a do prostoru, kdy generačně provázané milieu básníků šedesátých let minulého století bylo roztrháno nástupem normalizace a odchodem mnohých do exilu a kdy se rovněž nemohla profilovat poezie bran a východisek z totalitní tmy, objevující se sice v náznaku u některých autorů osmdesátých let (k nimž náležel i Křivánek), ale plně se uplatňující až v lyrické explozi devadesátých let. Tehdy byl Křivánek již zavedeným autorem – první knihy publikoval právě v osmdesátých letech – a proto se nemohl příkře, třeba novou poetikou, rozejít se svou kontinuálně a niterně se vyvíjející poezií, která jako by vždy kráčela mimo generace a ve vakuu nebo skořápce samoty. Solitérské lyrické nasměrování je u Křivánka umocněno také tím, že svou literární dráhu vždy důsledně dělil na samotnou básnickou tvorbu (dosud vydal sedm básnických svazků) a pak na činnost literárně historickou a kritickou, případně pedagogickou. Křivánkova literárně historická a především bohemistická erudice, schopnost být citlivým editorem (připravil edičně např. výbory z poezie Kamila Bednáře, Františka Gellnera, Vladimíra Holana aj.), stejně jako interpretem a kritikem (což bylo predestinováno jeho první odbornou studií Pojetí romantismu v díle K. H. Máchy a M. J. Lermontova již v roce 1974) jako by zadními vrátky stále vstupovaly do jeho lyrické tvorby. Ta se od počátku vyznačovala sklonem k meditaci, k niternosti, k introspekci milostných a partnerských vztahů, případně k reflexím filozoficko-přírodním a kosmickým, které jako by Křivánkovými ústy navazovaly na lyriku Horovu, Holanovu a zejména Skácelovu. Holanovi se Křivánek věnuje odborně a edičně. Právě dokončuje rozsáhlou monografickou práci o básníkovi Noci s Hamletem, která by po nedávno publikované Opelíkově studii mohla být prvým velkorysým portrétem tohoto moderního a neobarokního básnického filozofa a mystika. Skácel je pro Křivánka inspirativní zas v rovině rudimentárně zemité, živelné a milostně dramatické, v onom ohnivém vzplanutí lásky a vášnivosti, nekorigované civilizačními vrstvami a racionálními přetvářkami. Pakliže se Křivánek v prvních sbírkách Vypouštění holubice a Nahé stromy, sice určených do prostoru samoty téměř hermetické, přece jen přiznal k jakémusi generačnímu hlasu doby, kterou prostupovala alegoričnost a tajemnost, pak od jeho třetí knihy Kameny písní až k lyrickým textům ze současnosti lze vysledovat důsledný odklon od manifestačních či demonstrativních problémů k otázkám s nadčasovou a holanovsky metafyzickou platností. K základním tónům ticha, soustředění, usebrání, meditace, niterné reflexe a přemítavosti se přirozeně druží i Křivánkovy lyrické nástroje a finesy, jimž by mohl povrchní pozorovatel vytknout tu archaičnost, jindy mírný sklon patetizovat a romantizovat realitu za každou cenu. V niterné polaritě básníka touhy, vášně, milostného citu a snu je i druhá, odvrácená strana, kde se ocitá bolest, pochybnost a skepse, metafory mnohdy dekadentně ústící v bezvýchodnost či v gellnerovský škleb. Je přirozené, že např. milostné vzplanutí a zároveň ozvuk existenciálního dialogu mezi ženou a mužem, vtéká do jakési zvláštní katarze se záporným znaménkem, jejímž jevištěm je znovu skličující osamělost. Nenásilným, přímo logickým důsledkem takového orfeovského či odysseovského kolotání v souhvězdích samoty je vedle skeptických, někdy až nihilistických metafor a point s „obrácenou katarzí“ i autorův sklon k precizní a lakonické přesnosti básní stále víc se koncentrujících a zapouzdřujících, spějících – metaforicky řečeno – od plného, rozvitého tvaru nejprve k torzu, posléze k jeho pokračující destrukci, nakonec vždy upomínající na prvotnost východiska, skály, kamene, úlomku verbálních hornin, ze kterého je tesán nejen tvar, ale i život. Od třetí knihy, Kameny písní, přes Testamenty, Krajinu s torzy až k Tušovým kresbám plasticky a reliéfně vystupuje z veršových sítí, pavučin a nástrah nezachytitelnost toho, co se skrývá za obrazem, i toho, co se vyjevuje pouze v náznaku, nikoli v podstatnosti. Pakliže ve strohosti čtyřverší jako důsledně opakované formy v celku Testamentů se básník pokouší o diskurzivní a filozofický průnik do onoho až starořecky vnímaného pantha rhei, potom v Krajině s torzy i v Tušových kresbách už převládá velmi odtažitý, ztišený dialog, někdy i monolog s odcházející láskou, s blízkostí přece jen na čas vyrvanou s osudu věčnosti, s pocitem prázdnoty, nastolující němé království bez vášnivosti a smyslové exaltace. Jakkoli jsou Křivánkova lyrická rezidua archaizující, romantická, máchovsky nyvá a nostalgická, obrácená spíš do minulosti než do přítomna, jakkoli jejich signálním odstínem je melancholicky zamlžený tón bez okázalých demonstrací ducha i činu, jakkoli je tato poezie víc rozhovorem se samotou duše než s okolním světem, jako by právě takovéto ustrojení v ní probouzelo vedle pokory i mužnou odvahu zpříma pohlédnout do tváře tomu, co v moderním světě pozbylo kouzla chvíle a okamžitou závrať, ale co se k nám přece jen vrací jako echo, jako záblesk svědomí, podbarveného vzpomínkami. Vladimír Křivánek může být básníkem lidí s osudem vyrovnaných, nedramatických nebo schopných zklidnit nápor citů a vášní pohledem nebo přiblížením se k tomu, co Křivánkovými slovy lze nazvat „matečním světlem“ nebo „tváří utkanou z pavučin“.
(js)
Medailon je aktuální k 1. lednu 2008
Kontakty a odkazy
E vladimir.krivanek@pedf.cuni.
Mácha je zázrak - Literární noviny, Ivan Matějka, 17. února 2010
S Vladimírem Křivánkem o poezii Vladimíra Holana - ČRo, Robert Candra, 31. března 2010
Monografie věnovaná Vladimíru Holanovi - ČRo, Ivana Myšková, 29. září 2010
