Kubátová se vydala ve šlépějích své matky. Po absolvování studia farmacie (tituly PhMr., RNDr.) působila jako magistra v řadě lékáren a souběžně se věnovala beletristické tvorbě i psaní odborných a popularizačních textů. Žije s rodinou ve Vrchlabí.
Více než půlstoletí trvající literární tvorba Marie Kubátové vychází do značné míry z jejích rodinných i profesních zážitků a zkušeností a je nedílně spjata s malebným podkrkonošským prostředím a jeho nářečím. Hned první publikované texty – soubor povídek z Podkrkonošska Matějkov (1956) a „vyprávěnky v nářečí“ Daremný poudačky (1956) - předznamenaly ucelený charakter autorčiny literární tvorby.
Společně s A. Kutinovou připravila k vydání sbírku folklorních textů Krakonošův rok (1958) a Krakonošovský špalíček (1964). Místní lidová vyprávění a pohádky se do tvorby Kubátové dále promítaly v podobě volných adaptací a ovlivňovaly rovněž její vlastní autorské texty. Pohádkovou produkci obohatila i spoluprací s Čs. rozhlasem, kterou zahájila v 50. letech a z níž vzešla řada rozhlasových pásem, her a pohádek. Autorčiny pohádkové soubory se vyznačují tematickou sevřeností či alespoň jednotícím rámcem (například Pohádky o Krakonošovi, 1971; Pohádky vodnického dědečka, 1990; Pohádky poštovských panáčků, 2002; Veselé pohádky z muzikantské zahrádky, 2006; Pohádky lékárnického skřítka, 2007). Syžety a motivy, známé z lidových pohádek, Kubátová aktualizuje a přetváří do osobitého tvaru, v němž důležitou roli hraje spontaneita vypravěčského projevu, mnohdy zdůrazňovaná rámcovým příběhem.
Rovněž autorčina tvorba pro dospělé je pevně zakotvena v maloměstském a venkovském prostoru Podkrkonošska. Kubátová je bystrou pozorovatelkou, která dokáže z důvěrné znalosti prostředí a lidských osudů vytěžit zobecňující humanistické poselství. Všímá si důležitých životních předělů: v Lékárnické trilogii (Lékárna U tří koček, 1977; Třikrát denně kapku rosy, 1979; Recept na štěstí, 1981) konfrontuje ideály mladé manželské dvojice s postupující krizí jejich vztahu, v jejím volném pokračování Lesk a bída podnikání (1996) zastihuje protagonisty ve zralém věku a době plné společenských změn, v próze Jak překročit Rubikon (1986) zobrazuje přechod z produktivní životní fáze k odpočinku a nutnost vyrovnaně přijmout stárnutí.
V posledním desetiletí se věnuje především povídkové a fejetonistické tvorbě. Vrací se v ní ke kořenům, a to jak rodinným, tak historickým. V jejích povídkách ožívají vzpomínky a lidová moudra z prostých horáckých chalup, v osudech předmětů coby němých svědků rezonují životní příběhy několika pokolení, jejichž paměť Kubátová pokorně uchovává (např. Arcibáby, aneb, Živote, já nechci, abys byl vošklivej!, 2005; Haraburdí, aneb, Jak se líhnou knížky, 2007).
(mš)
Tento medailon je aktuální k 1. 1. 2010
