Autoři
Jiří KUBĚNA
Básník a kunsthistorik Jiří Kuběna se narodil v Prostějově 31. května 1936 jako Jiří Paukert. Dětství a střední školu prožil v Praze na Hanspaulce. V roce 1948 se rodina přestěhovala do Brna za otcem, letcem a důstojníkem československé armády, záhy degradovaným na vojína v záloze.
„Já sám se vidím jako průsečík, kde se protíná skoro všechno,“ řekl Kuběna v jednom z četných rozhovorů, které poskytl. V úvodu ke knize Paměť básníka píše: „Měl jsem bohatý život“. Přesto jsou v jeho osobním i básnickém projevu obzvlášť výrazné momenty, kolem nichž se vnitřní i vnější žití obtáčí signifikantně, a které ho jako básníka charakterizují především. Profesní život Jiřího Kuběny je svázán s památkovou péčí. Od konce padesátých let dvacátého století byl zaměstnán v Národním památkovém ústavu v Brně. Jako uznávaný umělecký historik a odborník na historický interiér se podílel na vedení rekonstrukce hradů a zámků (např. Lysice, Vranov nad Dyjí, Buchlovice). Už během vysokoškolských studií, v rámci studentské praxe a letních brigád, působil Kuběna jako průvodce v historických objektech. Iniciačním místem jeho poezie se stal zámek Lednice, kde se v létě 1955 setkal se svým pozdějším přítelem Zdeňkem Kuběnou. Brzy poté začal používat umělecké příjmení Kuběna.
Geniem loci byl však hrad Bítov, kde provázel, tvořil a od roku 1994 působil jako kastelán: „Je to pro mne místo…, k němuž jedině se víže – jako k vnitřní krajině, …každá má báseň, celá má poesie. Jediné místo, kde mohu plně žít – a neskomírat: a kéž i jednou – s Pánem Bohem – ve cti umřít.“ Význam zatím poslední Kuběnovy knihy, s podtitulem Z Mého Orloje, tkví vedle vzpomínek a reflexí dobové atmosféry, též v pronikavě přesných medailonech souputníků, duchovních rádců a vzorů (J. Šafaříka, M. Medka, L. Nováka, I. Jelínka ad.). Od počátku padesátých let minulého století navázal Jiří Kuběna nejdříve korespondenční, později osobní přátelství s Václavem Havlem a literárním kruhem „Šestatřicátníků“, mladých autorů, jež spojuje poslední dvojčíslí v datu narození. Brněnskou větev tohoto uskupení založil právě J. Kuběna, spolu s J. Koblasou, P. Švandou, A. Wagnerovou a V. Fischerovou. Převážně s V. Havlem absolvoval Kuběna tzv. „systematický průzkum skutečného literárního kontextu“, výpravy k literárním veličinám oficiálním i opomíjeným: k J. Seifertovi, V. Holanovi, V. Nezvalovi, J. Kolářovi a dalším. Nepochybně naplnili nejen jeho mladistvou zvídavost, ale daly vzniknout též Kuběnově definici své generace: „Jsme vlastně poslední mladou generací, která se nejen nebouřila proti svým otcům…, ale která svůj největší úkol docela přirozeně viděla v udržení kontinuity.“ Své básnické vzory řadí Jiří Kuběna do jednoznačné triády: Vítězslav Nezval je tělem, k němuž se Kuběna blíží nejen fyziognomií, ale též schopností vyhmátnout poetičnost slov, řetězících se v neúnavném sledu. Otokar Březina je duší – jeho vliv je nepochybně v symboličnosti vyjádření, rozmanitosti a „zašifrovanosti“. A Jakub Deml – duch – od něj přebral básnickou nepoddajnost, věčně nastavenou ve vědomé a extravagantní opozici vůči fádnosti hlavního proudu, ale především též vypjatou religiozitu.
Poetiku Jiřího Kuběny je možné charakterizovat jako sršící, fascinovanou krásou, očarovanou zvukomalbou, rozkošnicky se nořící do velkých slov, mýtických příběhů, planoucí po utrpení lásky, přísně lnoucí k monarchismu a katolickému tradicionalismu a triumfalismu. Hmota, duch i myšlenka jsou neoddělitelné. Jako je jeho poezie oslavou tělesnosti, pajánem mnohých „apollonů“, stejnou měrou je chvalozpěvem metafyzickým, dravým vodopádem k oslavě duchovnosti, Boha a Krista jako ztělesněného slova. Kuběna uctívá ideál dobra, krásy a pravdy, věčné lásky, harmonizuje ideje klasických kořenů evropské kultury. V rovnováze řecké i křesťanské tradice, v souzvuku se Zemí i Nebem, jsou jeho básně litanií, přísně se vyhýbající přízemnosti, vznešenou modlitbou, nesenou skrze člověka k Bohu, se samozřejmostí vzývající nekonečno a věčnost. Kuběnův básnický typ a styl je patetický, pompézní, se smyslem pro dramatičnost. Jeho solitérní osobitost je pečlivě pěstěná, bujará i okouzlená, oslavující i chválící, přesycená metaforami, adorační. Tok veršů se podobá opulentní hostině symbolů a podobenství, extatickému tanci s vždy promyšlenou formou.
Co se týče knižního vydávání básnické tvorby Jiřího Kuběny, první oficiální příležitost přerušily srpnové události roku 1968. S počátkem normalizace mu bylo veřejné publikování prakticky zastaveno a básník se vnořil do neoficiálních struktur. Počátkem sedmdesátých let minulého století pořádal spolu s Jaroslavem E. Fričem a s přáteli v Brně bytové divadlo s názvem Šlépěj V Okně. Účastnil se též rozsáhlého vydávání titulů a aktivit kolem moravského samizdatu. Souborného oficiálního vydání svého básnického díla se Jiří Kuběna dočkal až od devadesátých let dvacátého století: rozvržené do sedmi svazků vychází v brněnském nakladatelství Vetus Via.
(mmm)
Medailon je aktuální k 1. září 2006
