Autoři

Klíčem k literárnímu dílu Karla Kuny, slovesného tvůrce žánrově rozkročeného mezi básní, dramatem, novelou a povídkou, je definitivně autor sám. Živelný, až neuroticky vyhrocený, těkavý naturel spisovatele – absolventa biologie a matematiky na Universitě Karlově, někdejšího redaktora Literárních novin, dnes zaměstnaného v nakladatelství Fragment – přesně zachytil jeho tvůrčí i generační souputník, básník Igor Malijevský ve vzpomínkově laděné recenzi Kunovy knižní prvotiny Cesta do Malšic: „Karla Kunu jsem na jeho cestě do Malšic potkal poprvé skoro před dvaceti lety a pak ještě mnohokrát. Čím častěji se však objevoval, tím rychleji mizel. Jeho objevování se a mizení pro nás zůstávalo záhadou, často jsme se ani nemohli shodnout, zda K. K. ještě nepřišel nebo už odešel. Pokud se K. K. objevil, bylo velmi pravděpodobné, že se uprostřed zábavy zdvihne a s více či méně teatrálním gestem zmizí někam do tmy, aby se za několik dní opět vynořil a vesele volal, že na druhém konci republiky točí jakási blondýnka výborné pivo. Nerozuměli jsme tomu, i když už tehdy se proslýchalo cosi o jeho velmi komplikovaném systému mentální byrokracie, tzv. kunismu, který na různé hierarchii komisí, subkomisí a oddělení, zastávajících často zcela protichůdná stanoviska, vytváří názory na věci zásadní (život, náboženství, ženy aj.) i případkové (třeba kvalita místního piva).“

Šestadvacet drobných, rozsahem rozrůzněných lyrizovaných próz, které v Praze žijící Karel Kuna shrnul v debutní Cestě do Malšic, vznikalo od druhé poloviny 90. let do současnosti. Ale jsou to právě časoprostorová zakotvenost, trvalejší spočinutí a vstup do nějaké společenské hodnotové hierarchie, před kterými postavy všech Kunových textů v každém okamžiku svého literárního i neliterárního života prchají. Autorské vyprávění tematizuje především cestu, pohyb, mezilidská setkávání a mezilidské hovory: Tomu odpovídá jednak autorův nervní styl, eruptivní a neustále pospíchající krátké věty, v nichž se střídají er-forma s ich-formou, jednak vypravěčovo těkání, nekonečné a nerozhodné oscilování mezi vesnicí a městem, hospodou a otevřenou krajinou, mužem a ženou, stejně tak jako mezi realitou a sněním, humorem a lehkou (sebe)ironií nebo teatrálním siláctvím a ztišenou pokorou.

Pro Kunu život není jinde, jako kdysi byl pro Milana Kunderu, ale všude, a nejvíce teď a tady: v libovolných drobných záchvěvech místa a zastaveních času, v impresivně zachycených momentech a detailech, ve kterých se pod člověkem – řečeno s Václavem Kahudou – náhle prolomí podlaží všedního dne a otevřou se před ním neznámé a přitažlivé životní hlubiny, magická a metafyzická prostranství, dosud nepoznaná odvrácená strana skutečnosti. Tak jako se tyto prostory otvírají v Kunově povídce Plovoucí podlaha před polospícím polobdícím hrdinou Štěpánem, kterého řemeslníci i s postelí vynášejí z pokoje, kam přišli udělat plovoucí podlahu, a on se se svojí imaginární jachtou noří do vln oceánu a pluje dál „pod medúzovitými lustry, mezi latexovým planktonem a všemi těmi zrohovatělými těly…“

Cesta do Malšic sice má charakter beletrie, jsou v ní zřetelné fabulační stopy, nicméně otiskl se do ní především reálný autorův život, a to jak v jednotlivostech a konkrétnostech, tak v záznamu obecnějšího psychického ustrojení člověka: Postavy v Kunových textech se různí jmény, různí se prostředí i osudy, které se splétají, proplétají nebo rozplétají, ale všechny ty „citlivky“, „jemné Kájy“, „udivené tuláky“, hrdiny, kteří nejsou „technickej typ. Spíš prej na knížky a na hospodu“, spojuje tendence k výlučné a neumdlévající poetizaci skutečnosti, k básnické senzitivitě, sympatie k tvůrčí i lidské svobodomyslnosti a k bohémství. I když rubem takto nastaveného žití, rubem této naplňované či naopak nenaplňované romantické touhy může být a častokrát také v povídkách Cesty do Malšic je – „ukrutná samota“. Z ní Karla Kunu mnohdy vyvádí bůh, který ovšem má podobu nejen tradiční, strnulou a chladnou, ale zároveň lehce heretickou, má tedy janusovskou tvář: na jedné straně ikona, ale na straně druhé ikona s cukajícími koutky – neboť spisovatel bohu přisuzuje třeba také světskou sílu „držet u sebe kursy kreativního psaní a hospodu u Bureše“. Což je vposledku asi nejcennější z rozměrů dosavadní skrovné Kunovy povídkové tvorby: přirozená autorská schopnost sebeironií a humorem korigovat vyznění textů. Pro tenhle katarzní komický rozměr psaní jsou čtenář i kritik ochotni prozaikovi nejednou odpustit i skutečnost, že některé z jeho próz mají charakter narychlo nahozených a záhy blednoucích impresí a jiným třeba mírně škodí zřetelná explicitnost, doříkávání, které rozdroluje tajemství.

(rk)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006.

E kkuna@seznam.cz

Psaní je jako cesta (rozhovor) - novinky.cz, Bára Gregorová, 5.1.2004