Autoři

V letech 2000–2011 natočil několik autorských dokumentů – aktuálně se režijně podílí na televizních pořadech Čtenářský deník a Česko jedna báseň. Jeho texty jsou součástí antologií: Vrh křídel, Antologie české poezie II. (dybbuk), Nejlepší české básně 2010 (Host), Jedním uchem dovnitř (Labyrint, Radio1). Věnuje se fotografii a žije v Praze. Je nositelem Ceny Jiřího Ortena za rok 2002 (společně s J. Rudišem).

V poezii Martina Langera je výrazný prvek sebepřesahování. Langer jakoby v básních znovu křísil k životu to, co do jisté míry ve slepých ramenech skepse a pochybnosti moderní umění ztratilo: totiž víru v napsané a předávané slovo, které nedovoluje tomu, kdo tvoří, nikdy zcela zemřít. Potýká-li se podstatná část současných básníků a vůbec umělců s problémem, jak definovat význam díla a jak ho v umělecky sekularizovaném prostředí uchránit od náporu vnějšího světa, což většinou vede do bludných zákoutí vyhraněnosti a omezenosti komunikovat, pak Langer pracuje se slovem jako středověký mnich, stále jím překvapován a fascinován, stále se jím probíjející k pocitu duchovní radosti a naplněnosti. V první sbírce Palác schizofreniků se básník ještě vyrovnává s extrémností k šílenství dohnaného a vykolejeného světa těch, kteří se do díla hermeticky uzavírají jako do skleněné věže a kteří se z všedního pohledu jeví jako bytosti zmatené, nepraktické, ba nežádoucí. Od jakéhosi quasibiblického chaosu vede Langerova cesta ke zjevení a k slovnímu ztvárnění zjeveného v evangeliu, třebaže – podobně jako v Bibli – je básníkovo zvěstované poselství oděno nejprve do pozemskosti a dokonce jakési živočišnosti, která předznamenává a časově předchází nadpozemskost a spiritualitu, jež bývají dílem odstupu a procesu zposvátnění. Druhá kniha veršů Animální evangelium napovídá už názvem, že je myšlenkově rozklenuta mezi tělesností a duchovností, časností a věčností a že na těchto zdánlivě neživotných, tezovitých a filozofických územích bude sveden boj, jehož výsledkem je rozhodnutí pro jediné a důsledkem zavržení mnohého, členitého, labyrintického. Obrat v básníkově niterném a neukončeném boji přináší komponovaná sbírka Já nezemřu zcela, která je plná autorských antitezí, z nichž nejvýraznějším sporem, dualismem je záznam odvěké disputace mezi duchovní askezí a produchovnělým hedonismem, ale také mezi ponořením se do řečiště umění a cestou podél břehů této řeky, jež jsou vyprahlé, bez artefaktů. Jeden z dominantních oddílů knihy nese motto “zavrhněte umění a přepych”. Básník v něm slovy čínského filozofa a mudrce Lao-ce nabádá k tomu, že všechny byvší hodnoty je třeba svrhnout do prachu, zapomenout na ně, a na zeď “císařského paláce” namalovat svou krajinu, do níž jako jediné, nově a poprvé stvořené, je možné, ba nezbytné vstoupit a celý se v ní skrýt. Malířům je třeba “vypíchnout oči”, zrušit barvy a zákonitosti malířství, a teprve po této očistě, katarzi, se obnoví “přirozený zrak”, schopnost nazřít svět bez předsudků a patiny kultury. V dalších oddílech knihy Langer před svým vstupem do jakési básnické poustevny či kláštera ještě svádí zápas s vlastními melancholiemi a aspiracemi na kouzla vnějšího světa, ale z jeho veršů už vane tichá klášterní meditace a soustředěnost, bůh toulající se v rajské zahradě pozemšťanů. Baroknost “vlčích hor”, bytostí-krajin, hřbitovů a mauzoleí, z nichž se vytrácí pojem konkrétního domova a začleněnosti básníka do lidského společenství, charakterizují další Langerovu kompozici, jíž je kniha Průsmyky. V ní se báseň přechyluje k modlitbě, k adoraci, ačkoli stále je propojena s profánním světem nebásnivosti, naléhavosti prchavých okamžiků, jejichž přitažlivost vede k pokušením, jež na poušti zažívá každý světec a jimž by bylo tak krásné podlehnout. Polaritu těchto básní tvoří na jedné straně až hektická obrazotvornost, vytváření druhé přírody v duchu hegelovském, na druhé straně je to strhující antropomorfizace, která vede meditujícího asketu Langera v duchu východních filozofií nikoli snad ještě k naprosté nirváně a zřeknutí se světa, ale do hlubokého ústraní, kde osamělost musí být vyplněna samomluvou nebo mlčenlivostí: “nemyslím na ženu / ani na muže / když ručkuji nahý / ve větvích mohutného kaštanu / není zde strach / že mne kdosi spatří / ani strach / že spadnu s tělem šíleným / je toto jediné co mne uhranulo / jako van Gogh nutím strom / k orgiasmické řeči”. V zatím posledním svazku básní Pití octa je Langerovo zniternělé, produchovnělé, třebaže i poněkud eklektické mnišství logicky přivedeno od obrazotvornosti ke kázni až poundovského charakteru. Texty spíš než básně se začínají rozvolňovat, ale také citačně bujet, k některým veršům připojuje Langer zcela poundovským způsobem vysvětlivky, dodatky, poznámky pod čarou. Básník zde dočasně opustil klauzuru, mlčenlivost nebo cestu k ní, ale zůstala mu odtažitost jako zbraň, jako štít před povrchností. A zůstala mu také víra v “přirozený zrak”, podobná víře poustevníků, že přece jen na sklonku bytí zahlédnou chvějící se vzduch nebo Mojžíšův hořící keř jako obraznou řeč boha.

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. 2. 2011.

E langermartin@seznam.cz

 

Všechno, co opravdu potřebuji, mám čím dál víc s sebou... - Host 3/2008, Martin Stöhr

Rozhovor s Martinem Langerem - UNI 12/2007, Radim Kopáč  

 

Videočtení

www.alternativatv.cz/encyklopedie/play/6595/

www.youtube.com/watch?v=XMBt3-mFk8I

http://archive.autorskecteni.cz/2010/Ostrava/Martin-Langer-Ostrava.asf

 

Autorské dokumenty

35% pod nulou

Trailer | 1díl | 2díl

Cesta kolem

1díl | 2díl