Autoři
Patrik LINHART
Spisovatel, výtvarník a performer Patrik Linhart se narodil 7. srpna 1973 v Duchcově. Absolvoval vysokoškolská studia s titulem inženýr ekonomie. Poté pracoval jako novinář, učitel či personální agent. V současné době je nezaměstnaným rentiérem. Žije v Teplicích–Šanově a v Duchcově a je členem radikálního baletu Vyžvejklá Bambule.
Česká literární kritika si s Linhartem poněkud neví rady, neboť autor se vzpírá běžnému zaškatulkování. Připomíná medúzu, která do sebe nasaje nejrůznější vlivy od dekadentní četby až po módní cvičení kalanetiky a pak je vyvrhne přefiltrovány přes svůj svéráz ve zvláštních kvazidokumentárních fragmentech. Je to literatura? Není? Při recepci tohoto autora je dobré uvědomit si jeho příslušnost k alternativní teplické scéně, jejíž doménou – ať už měly výstupy podobu punku, patafyziky, happeningu či poezie – se stal bizarní humor bez point, bizarní imaginace, důraz na absurditu, mystifikaci, fúze vysoké a populární kultury i propojení s drsnou periferií obývanou outsidery či dokonce psychotiky. Na první pohled se zdá, jako by spisovatel Linhart žil v jiném světě než ostatní. Je to svět skrznaskrz zmystifikovaný na bázi tvůrcovy “sebesurrealizace”. Osoba pisatele představuje často jediný střed, jediný úběžník pavučinovitě předených textů, u nichž se smývá žánrový rozdíl mezi básní v próze, črtou, deníkovým zápiskem apod. Navzdory masivní “linhartizaci” (či jiné stylizaci, autor s oblibou mění masky a užívá řadu pseudonymů) se však o skutečném autorovi vlastně moc nedozvíme. Jako by Linhart zakrýval svou pravou totožnost pod mimikry kuriózních sebemystifikací a svou horečnatou, často komicky či bizarně laděnou produkcí (publikován byl jen zlomek jeho rozsáhlého díla) jako by se snažil přehlušit vlastní pochybnosti, úzkosti či prostě nudu. Tato existenciální stopa podle mého není lichá, ale míří příliš mimo literaturu. V Linhartově literárním vesmíru totiž není na nudu čas: Pořád se tu něco děje, pulzuje, skřípe, řve. Dokonce jako by zde nebyl čas ani na morálku. Ne že by se tvůrce zaměřoval na její negování; morální aspekt světa prostě nebere v potaz, nezajímá ho, pohybuje se mimo tuto kategorii. V souladu s poetikou, kde se autobiografie překrývá s fikcí, má řada Linhartových textů deníkovou či dokonce cestopisnou podobu. Viz název jeho cyklu Měsíční povídky, kdy si autor s kolářovskou umanutostí vnucuje pravidelný rytmus psaní. A co Linhart zaznamenává? Čtenářské dojmy, sny, črty z výletů, práce, školy, hospody, odposlouchané rozhovory, úryvky z dopisů, filozofické úvahy i patafyzické pseudoúvahy a neváhá do textu zakomponovat i výtky kritiků vůči svému stylu psaní. Často zaznamenává události čistě banální, které evidentně nemají žádnou symbolickou platnost – jako by usvědčoval krásnou literaturu ze lži, neboť skutečný život až na výjimky také nemá “symbolické podtexty”, ale prostě se děje. Navzdory proklamované subjektivitě a fantasknosti se stal Linhart též svérázným regionálním písmákem, kronikářem kraje mezi Teplicemi a Duchcovem. Příhraniční oblast, kde se – nejen kvůli rozbujelé prostituci – mísí český, německý, rómský, arabský či vietnamský živel, kde se krajina teprve vzpamatovává z masivního průmyslového poničení a kde cesty lemují zpustlé kostely, hřbitovy či domy po odsunutých Němcích, se pro spisovatele stává magickou inspirací. Estetika divnosti, kterou je Linhartovo dílo prosyceno, tedy není samoúčelná, má své hluboké kořeny. A navíc: Linhart je autor, který sice žije ponořen do svého dekadentně artistního knižního světa, ale zároveň má oči otevřené. Svérázný “dandy” na procházce mezi pivním nonstopem a hypermarketem často těží z protikladu dvou protilehlých světů (“Kristus a Matouš jedou na Riviéru”) – ovšemže v groteskní nadsázce. Nakonec důležité upozornění: Literatura není pro Linharta jediné médium, skrze nějž promlouvá. Jeho experimenty na poli výtvarném, hudebním, audiovizuálním a především v žánru performance jako takové nepředstavují jen nahodilá intermezza. Linhart reprezentuje typ umělce, který jako by se musel zaručit za své dílo vlastním tělem. Jeho osobní účast, důraz na autorská čtení a doslova fyzické rozpohybování textů stvrzují autorovu volbu, sázku na “vážnost hry”. Linhart si za svými texty stojí, trvá na svém. A to nejen v otázce svérázně archaizovaného pravopisu, ale především ve smyslu neuhýbání z tvůrčí cesty. Že by nakonec morálka?
(jn)
Medailon je aktuální k 1. únoru 2006
