Roku 1945 začal studovat na Filosofické fakultě University Karlovy estetiku a literární vědu a současně redigoval a řídil kulturní rubriku deníku Mladá fronta, který spoluzaložil. V této době patřil Listopad k volné básnické skupině sdružené kolem Mladé fronty, k tzv. dynamoarchistům (mimo jiné s Ivanem Andrenikem, Jaromírem Hořcem a Oldřichem Kryštofkem). V roce 1947 byl vyslán jako redaktor časopisu ministerstva informací Parallèle 50 do Paříže, kde po únoru 1948 zůstal. Živil se převážně jako novinář, pracoval pro francouzský rozhlas i televizi. V roce 1959 přesídlil do Portugalska, nejprve do Porta, později do Lisabonu, kde od roku 1964 působil jako profesor slovanské kultury a antropologie artefaktu na Technické universitě a v letech 1975–1977 jako ředitel Instituto Superior de Ciencias Sociais e Políticas. Od roku 1982 byl ředitelem Vysoké divadelní a filmové školy a svůj zájem přesouval k televiznímu a divadelnímu režisérství; v druhé polovině 80. let byl ředitelem, později dramaturgem jedné ze scén lisabonského Národního divadla. Pro své tamější knižní publikace si zvolil pseudonym Jorge Listopad. Po roce 1989 pobývá opět i v České republice, publikuje zde své knihy, spolupracuje s českými periodiky, soustavně s týdeníkem Literární noviny, a jako pedagoga a režisér s brněnskou JAMU či divadlem Husa na provázku.
Rozsáhlá tvorba Františka Listopada se větví do tří podstatných směrů: poezie, prózy a esejistiky. Jako básník Listopad nejprve přijal halasovskou lekci, která v některých jeho knížkách z poloviny 40. let dala rozvít bohaté metaforice, stejně jako zaznít tragickému, smutnému tónu z „konce dějin“. Vyšel však především z dynamoarchismu, poválečného literárního směru, ve kterém doznívají vlivy německého romantismu, především jeho důraz na „tvořivost literatury, dynamičnost umění a kultury vůbec“ (Blanka Hemelíková), a jenž se svým zachycováním a poetizováním střepů obyčejnosti, výseků ze všednodenní městské scenerie i existenciálního rozměru jejích postav, přibližuje poetice Skupiny 42. Listopadovy básnické texty jsou psané volným i spontánně vázaným veršem; jednotlivé strofy, konkrétní autorovy „záhledy“, jsou k sobě řazeny na základě asociací, ostrých střihů, které do architektury básně vnášejí jak prvek dramatického napětí ve vzájemné konfrontaci, tak prvek nezávazné, skoro poetistické hry. Po odchodu z Čech se „tematickým leitmotivem Listopadových sbírek stane hledání smyslu existence a poezie, stálé vyrovnávání se se smrtí. V návaznosti na ,halasovské počátky‘ mířila Listopadova exilová poezie k symbolizaci výpovědi a k bohatě metaforickému vyjadřování, objevily se i experimenty se slovem, s možnostmi jeho osamostatnění, s využitím neologismů i Listopadův dávný zájem o eufonii a novou hudebnost.“ (B. Hemelíková). V próze autor zůstává věrný svému básnickému lyrismu a sensualismu, tematicky se soustředí na drobné události a situace, mnohdy milostného či erotického rázu, jejichž potencialitu s citlivostí rozevírá do širokého významového i obrazného vějíře (Umazané povídky, Chinatown s Rózou). Vrcholem Listopadovy tvorby esejistické je soubor čtyř rozsáhlých filosoficky laděných reflexivních textů meditujících nad hledáním a nenacházením místa domova (Tristan z města do města).
(rk)
Medailon je aktuální k 1. prosinci 2006
Rozhovor s Petrem Placákem (Babylon, 10/2006)
Rozhovor s Andreou Vatulíkovou Kradu světu svět! (Host, 4/2012)
Pořad Mileny Štráfeldové Jsem bez domova a bezdomý (ČRo 3-Vltava, 25. 11. 2006)
