Autoři

„Sen je pro mě součástí života, a tak je součástí i mých textů,“ prozrazuje Lukáš Marvan v jednom z rozhovorů a načrtává touto sentencí základní poetické souřadnice prostoru celého svého básnického díla. A je to rovněž titul jeho prozatím poslední sbírky – Noční cesta denní krajinou –, který je pro Marvanovu motiviku příznačný: básník ve svých textech spontánně přechází mezi nocí a dnem, snem a reálným bytím, záznamem snu a záznamem všedních hovorů lidí. A krajina surreálně-civilistních barev, kterou se Marvan pohybuje, je krajinou sui generis, krajinou o sobě a především pro sebe: prázdným světem a nekonečným vesmírem, kterým se šíří ticho, zhmotněným prostorem a časem, z něhož jde strach, ale stejně tak jím prostupuje autorova věčná touha tento strach zakoušet. Ve zmíněném rozhovoru Lukáš Marvan pokračuje: „Některé sny mě provázejí od dětství... Jsou místa, kam se ve snech čas od času vracím, kde jako bych žil paralelní životy. Důležitým tématem je cesta, odchod kamsi do krajiny, odkud není návratu.“ Marvanova prvotina Levhart nebo leopard je ještě knížkou prvotního, matečného chaosu: přiznává-li básník podstatný vliv Jiřího Koláře na svoji tvorbu, je možné poetiku Levharta nebo leoparda nahlížet jako svébytnou střihovou koláž, ovšem spíše v duchu Kolářových surrealistických začátků než pozdější racionální metodiky. V knize se s „náhodným“ kouzlem a krásou střetává básnický modus „vnější“ s modem „vnitřním“, motivika dne prolíná motivikou noci, krutě expresivní črty („Když mě tu nenechaj / tak se zas podříznu / aby to sestra viděla“) vzápětí přecházejí v křehce intimní, jemně snivou drobnokresbu („Probudil se v mlze / daleko od břehu / opřený o černou mrtvou rybu“). Na jedné straně Marvan rozvíjí poetickou linii Skupiny 42. Děje se tak v promluvách odposlechnutých „na ulici“, kdy autorský subjekt – onen „očitý svědek“ Jiřího Koláře – podstupuje svůj hlas vůkolním anonymním dějům, ze kterých se skládá každodenní život. Druhou stranou či rubem těchto epických sekvencí jsou básníkovy lyrizované hovory k sobě, niterná promluva, kterou nadnáší vír osvobozené a osvobozující imaginace a která zjevně rozvíjí jak surrealistická východiska, tak východiska české obdoby hispanoamerického magického realismu. Počínaje druhou sbírkou Stíny a příběhy začíná se Marvanova poezie posouvat od náznaků a tušení ke stále větší výrazové koncíznosti, stále zřetelnějšímu cíli. „Od snahy o ‚čistou‘ poezii... jsem krůček po krůčku šel k sobě,“ říká Marvan, „To nejde hned, když to tam chceš moc nacpat, trčí to. Prostě jsem šel k sobě, jako když hraješ na klavír nebo bubnuješ a začínáš improvizovat a pak už to nějak hraje samo.“ Básníkův prvotní „útěk“ se proměňuje v zadumanou a soustředěnou chůzi či jen jednotlivé kroky po stezce, která se stáčí už takřka výhradně směrem k autorově vnitřní krajině. A v této krajině, která je více noční než denní a v níž už zbývá jen skrovný prostor pro záznamy „očitých svědků“ a „básníků naslouchajících“, se před čtenářem zhmotňuje v celé své síle raison d‘etre Marvanova psaní – strach a úzkost z žití v nekonečném prázdnu světa, ruku v ruce s neutuchajícím nutkáním tomuto strachu a této úzkosti vycházet vstříc, dotýkat se jich, ochutnávat je, nechávat je sebou prostupovat a jejich odraz v pokřiveném či vychýleném zrcadle přepisovat do veršů. Zároveň však – především v Noční cestě denní krajinou – vystupuje do popředí moment, v němž se Lukáš Marvan od ticha a tmy snaží odpoutat: „moje tvář září jak zrcadlo“, „každý člověk má v sobě světlo“, píše básník. Jeho cesta od primárního chaosu, strachu a ticha jako by končila na prahu krajiny klidu a světla dne. „Dnes mám už... i velmi silné prožitky štěstí ze společnosti lidí, z lásky k nim,“ dodává Marvan, „K lidem jako k bytostem, ne jen k jednomu konkrétnímu člověku. Člověk se nikdy a nikde nemusí cítit osamělý. Člověk totiž nikdy nikde není sám. Záleží na tom, jestli o tom ví, jestli to cítí. Já vím, zní to divně, ale člověk je vlastně pořád šťastný, jenom o tom neví.“

(rk)

Medailon je aktuální k 1. březnu 2006.