Autoři

V letech 1968–1970 byl redaktorem českobudějovického nakladatelství Růže a jeho literárního měsíčníku Arch, zakrátko zakázaného. V roce 2001 obdržel Státní cenu za literaturu za román Hřbitov snů a za esejistickou tvorbu z 90. let.

Jihočeský spisovatel Věroslav Mertl vstoupil do světa literatury poměrně opožděně, až ve čtyřiceti letech, v době, kdy byly poměry v knižní kultuře o něco liberálnější – zakrátko se však toto období uzavřelo. Mertl sice publikoval dál, i nadále vydával povídky a pak také první romány, zůstával však v postavení spisovatele „trpěného“, spojovaného s tzv. křesťanskou beletrií (na jejíž tradici autor cílevědomě navazuje a jejíž přítomnost v české literatuře svou tvorbou ztělesňuje). Nikoli náhodou byla jeho literární díla tzv. normalizační kritikou až na skrovné výjimky ignorována (nepsalo se o nich dokonce ani v Lidové demokracii, tehdejším orgánu Čs. strany lidové, do níž Mertl přispíval svými sloupky a úvahami!). Přes oficiální mlčení si Mertl záhy získal v literárních kruzích značné tvůrčí renomé a prosadil se i v zahraničí: například v roce 1979 byl oceněn prestižní Zahraniční cenou předního polského nakladatelství Pax a byl překládán nejenom v Polsku, ale také v Německu. Přitom mohl po vydání své prvotiny v českobudějovické Růži dlouho vydávat své beletristické texty výhradně v „lidoveckém“ nakladatelství Vyšehrad, proto také až po roce 1989 se jeho jméno výrazněji začlenilo do širšího kulturního povědomí, k čemuž posléze významnou měrou přispělo i vyznamenání Státní cenou za literaturu. Tehdy se nepochybně přihlédlo i k umělcovu celoživotnímu dílu a k jeho zásluhám o rozvoj české slovesnosti duchovní neboli křesťansky orientované, přesněji řečeno křesťansko-existencialistické. Literární historik musí hned zkraje konstatovat, že Věroslav Mertl začínal jako povídkář, literární kritik však k tomuto konstatováni může připojit doušku, že Mertl zjevnou průpravu ke svým prvním tvůrčím počinům nalézal v systematickém psaní deníků, k nimž přistupoval (ve stopách Jiřího Ortena nebo Jiřího Koláře) jako k svébytnému literárnímu žánru na pomezí obecnější esejistické úvahy a osobních tvůrčích prožitků. Deníkové tvorbě se spisovatel věnoval dlouhá desetiletí, teprve v devadesátých letech však z ní mohl vydat aspoň nevelké výbory (dvě knihy Kruhů pod očima). Ačkoli už v jeho raných textech najdeme příznačnou autorskou tendenci k meditativnosti a reflexivnímu rozjímání, Mertlův naturel v době jeho počátků je především lyrický, resp. lyrizovaný, pokaždé ale směřující k nadčasovosti a univerzálnímu existenciálnímu prožitku světa. Spisovatelovým duchovním guru se stává Jan Čep (tehdy ovšem coby exulant zapovězený a téměř nevydávaný): Učarovalo mu zvláště Čepovo lyrizované vypravěčství, plné duchovních dialogů postav se sebou samými. Tuto narativní tradici však Mertl vynalézavě rozvíjí a v prvé řadě ji zasazuje do modernějšího existenciálního časoprostoru svých hrdinů, jakož i do reálií světa poválečných desetiletí. Ve svém líčení jednotlivých hrdinů pak tvůrce tíhne stále víc k poloze životních bilancí nebo svébytných životních rekapitulací. V nich nenajdeme již ani stopy po bezelstné čepovské euforii: Nahrazuje ji poučená skepse, ale dál také Mertlovo vědomí protrpěné, leč vše přetrvávající naděje. Z odstupu desítek let je zřejmé, že kultivované a jímavé autorovy povídky, svou lyričností a niterností se tak příznivě odlišující od valné části oficiálně vydávané knižní produkce, tvoří ve spisovatelově díle zřetelný předstupeň k jeho románovým skladbám, v nichž zjevně tkví těžiště umělcova přínosu novějšímu českému písemnictví. Pokud se v Rezavém dešti spisovatel vrátil do závěrečného období druhé světové války a pokusil se v něm o expresivní podobenství člověčího údělu mezi nesvobodou a násilím, ve svých dalších kontemplativních románech se vyrovnával ponejvíce se subtilní předurčeností lidských osudů a s cestami, jejichž prostřednictvím se jedinec snad může svého životního poslání dopátrat a dopídit (aspoň do určité míry). Mertl k tomuto svému uměleckému záměru využívá především formy generační výpovědi, žánru románového ohlédnutí za dosavadním životem, jehož žádoucím vyústěním má být poznání zákonitostí i nenahodilostí naší vezdejší pouti. Spisovatel sice nikde nemoralizuje, pokaždé však, v náznaku, ve zkratce, v podtextu zdůrazňuje význam mravnosti, morálky a víry ve filosofii svých postav. Vyzvedává tedy takové atributy, které vtiskují jejich sudbám nepopiratelnou auru – a v opačných případech, kde tyto vlastnosti postavy postrádají, doléhá na jejich příběhy tragický, ne-li dokonce tragikomický osvit. Právě takové je poselství jeho reflexivních románů Dům mezi větrem a řekou či pozdějšího Mlčení věžních hodin, ve kterých Věroslav Mertl pokročil asi nejdále ve své analýze existenciálních problémů novodobého lidského jedince tváří v tvář dějinám i každodennosti. Své tíhnutí k rámování životních poutí korunoval Mertl v syntetickém románu Hřbitov snů, do nějž již mohl (na rozdíl od normalizačního období) citlivě začlenit i obecnou problematiku politickou a společenskou, zároveň však i zde setrvával v poloze generační výpovědi a snažil se o postižení poválečného vývoje zejména z pohledu etického. Od poloviny devadesátých let autor publikuje i svou duchovní lyriku (Zjasněná noc, básně v próze Letokruhy), byť pouze v útlých výborech. V minulém desetiletí stejě jako na rozhraní dvou tisíciletí se však Mertlovou doménou stávají nikoli romány či povídky, nýbrž tvorba esejistická, resp. deníková – a posléze rovněž jeho práce memoáristické, koncipované v symbióze s dalšími texty jako fejetony, rozhovory aj. Rovněž s přihlédnutím k těmto hodnotným knižním dílům byl potom Mertl vyznamenán státní cenou. Ve svých memoárově laděných knihách – v „malých pamětech“ Časy a nečasy, resp. i v druhém svazku Kruhů pod očima se umělec snaží přiblížit atmosféru své dosavadní životní cesty, zároveň ale usiluje o charakteristiku (nezřídka polemickou) s novodobým kulturním ovzduším, v němž shledává málo duchovního hledání a především bolestnou ztrátu mravní integrity. Také proto se Věroslav Mertl nyní záměrně vrací k myšlenkovému odkazu některých svých souputníků a současníků – a právě v tomto kontextu nabádavě připomíná známou Konfuciovu myšlenku, platnou též v umění, že je jistě lépe rozsvítit malou svíčičku než proklínat tmu.

 

(vn)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006

Nakladatelství Růže
E ruze@nakladatelstviruze.cz

 

Rozhovor s Alešem Palánem Démoni měli pré. Říkalo se tomu šedá zóna (Katolický týdeník, 27/2010)