Autoři

Po absolvování střední školy v Karlových Varech studoval na brněnské Masarykově univerzitě češtinu a filosofii. V průběhu 70. a 80. let prošel několik příležitostných zaměstnání (knihovník, ošetřovatel skotu v JZD, pracovník okresního kulturního střediska, topič, pomocný dělník v chladírnách aj.) a působil jako redaktor samizdatových periodik Střední Evropa a Komunikace. Po r. 1989 pracoval v Lidových novinách, Mf Dnes, Souvislostech, Střední Evropě aj. Věnuje se překladu z francouzštiny a polštiny (mj. A. Besançon, J. M. Bocheński, A. Camus, L. Kołakowski, A. Lemaire, C. Miłosz, S. Mrozek, F. Mauriac, C. Tresmontant, E. Wiesel). Od r. 2006 je v důchodu. Žije v Lípě u Havlíčkova Brodu.

Josef Mlejnek je básníkem a filosofujícím literátem, jemuž bylo dáno projít všemi složitými peripetiemi druhé poloviny 20. století, které bylo (mj. Naděždou Mandelštamovou) nazváno „stoletím vlků“. Byl těsně poválečným venkovským dítětem, narozeným v úřednické rodině. Raná léta prožil v žateckém „sudetském“ pohraničí. Skutečný rodný nebo iniciační kraj našel Mlejnek až po přesídlení rodiny do Světlé nad Sázavou na Českomoravské vysočině. Vysokoškolské studium absolvoval v Brně a tam se také setkal se spolužákem a básníkem Karlem Křepelkou, svým celoživotním přítelem a blížencem. Křepelka Mlejnka ovlivnil dvojím zásadním způsobem: seznámil ho s malířem Janem Zrzavým, ale především s básníkem a grafikem Bohuslavem Reynkem a s jeho sugestivním statkem či venkovským sídlem v Petrkově u Havlíčkova Brodu. Kdo osobně poznal tohoto samotářského umělce, který se v padesátých a šedesátých letech stáhl do hluboké niterné klauzury, nemohl zůstat bez výrazného vlivu jeho charismatické osobnosti. Od petrkovského setkání se později Mlejnkův zájem ještě rozvětvil na Florianovu Starou Říši (básník dokonce pojal záměr pokračovat ve vydávání Florianova Dobrého díla v šedesátých letech minulého století) a na Tasov kněze a básnícího bouřliváka Jakuba Demla. Tato setkání a spolu s nimi četba v originále a studium filosofických děl Tresmontantových a Chardinových logicky vyústily u Mlejnka i jeho přítele (Křepelka zemřel v roce 2002) do mladické, ale uvážené konverze ke katolicismu, který zpětně poznamenal Mlejnkovu literární i překladatelskou práci. Po četném průběžném publikování v samizdatu se knižně a jako básník představil v opožděném debutu Pastvina, shrnujícím texty ze sedmdesátých a osmdesátých let. Tady se nemohl prezentovat jinak než jako autor meditativní a filosofické lyriky s pevným mravním a ve víře kotvícím imperativem. Roman Kanda v recenzi Pastviny, která poprvé vyšla v roce 1993 a v rozšířené podobě též roku 2000, si správně povšiml, že tematický rejstřík Mlejnkových veršů není příliš široký a je skoro výhradně koncentrován do osamělých vnitřních zákoutí, do kterých jen tu a tam probleskne všední každodennost, jež ovšem nerozkolísá základní a mytickou „archetypální substanci“ neboli básníkův pandán k filosofické přemítavosti. Časté biblické aluze jsou snad jediným, do niterného přediva Mlejnkových básní pronikajícím „vnějším“ živlem. V případě sbírky Pastvina je třeba polemizovat s Kandovým konstatováním převahy striktní racionality, která je přece jen prozářena citovou exaltací, eruptivností a nevypočitatelností. Spíš než dominantní racionální prvek vystupuje z Mlejnkovy poezie sklon k ironii, k odstupu šaldovsky zanícenému a někdy sahajícímu až k patosu básníka plného tíživé sebereflexe a sympatické nejistoty. Sevřenost, jazyková i metaforická úspornost, inklinace k substancionalitě poezie vyznačují i následný soubor Naprosté motivy (1998) a vinou se také novými básnickými opusy, shrnutými např. do soukromě vydaného tisku Závěsná lávka (2004). I tady se básně stávají předstupni k duchovním cvičením a exerciciím téměř v jezuitském slova smyslu. I sem prosakuje po kapkách metafyzická závrať a nebesa oním lidsky děravějícím stropem, ke kterému se v pochybnostech a v beznaději upíná zoufalý zrak. Dikce Mlejnkových textů zůstává spíš holanovská než demlovsky litanická. Autor ví dobře, že metafyzická rezidua jsou v moderním světě vytěsněna na okraj a že jednou z možných cest, jak se k nim oklikou, možná i rafinovaně vrátit, je právě zdůraznění každodenní průběžnosti existence v její plíživé i majestátní bolesti, vyslovované umanutě, i když bez okázalých gest. Někteří kritici označují Mlejnkovo básnické ustrojení za „bloyovsky kontroverzní“. Spiritualita se zde opravdu často láme ve výkřik nebo v pochybnost a depresi, někdy i s hrubým náznakem jakéhosi mlhavého východiska z neteatrálně dané samoty do ruchu vnějšího životního spektáklu, plného marnivosti a šíleného tance. Mlejnkova blízkost k divadlu a spolupráce s divadelníky je rovněž staršího data. První autorovy kroky na divadle a kolem něho se odehrály už v Brně na studiích v průběhu šedesátých let. Divadelní kritiky publikoval až v devadesátých letech v odborném i denním tisku. Knižně je shrnul do svazku Cosi ve vzduchu (2000). Neprojevuje se v nich jako kritik, případně teoretik divadla, vyjadřující se k celkovému dění na našich scénách. Vybírá si ty inscenace a dramatiky, kteří jsou blízcí jeho duchovnímu a spirituálnímu naturalu. Zaujal ho např. Sartrův Kean, Beckettovo Čekání na Godota, divadelní adaptace Kafkových románů a povídek. Zajímá ho i faustovské téma, ovšem přetavené hudebně dramaticky v brněnské inscenaci opery Johanes Doktor Faust od Josefa Berga. Zabývá se i tématem židovského šoa, zdařile podle něho pojednaném např. ve hře Olega Jurjeva Malý pogrom v nádražním bufetu. Od reflexí konkrétních děl se dostává k obecným úvahám o divadelnosti současného života a o smyslu divadla v současném masmediálním světě. Kromě básnického díla a divadelních statí vydal knižně i vysočinské reminiscence a průniky k Reynkovi a Florianovi. Již v roce 1980 publikoval studii o Bohuslavu Reynkovi Blázen jsem ve své vsi. V roce 1999 připravil do tisku knihu Křesťanská universita Josefa Floriana, která je víc než vhodným doplňkem ke Stankovičově knižně vydané monografii o staroříšském nakladateli. Zatím posledním knižním svazkem jsou „podpaměti“ Nelegendy o malých inkvizitorech (2005). Autor v nich podrobně líčí životní cestu prakticky od prenatálního stavu až do poloviny devadesátých let, kdy se stáhl opět do ústraní a venkovského prostředí. Z memoárové mozaiky dýchne např. ovzduší Havlíčkova Brodu jako okresního města na Vysočině, plného upachtěných osvětářů a neméně snaživých politruků a udavačů, jejichž provinční malost Mlejnek poměřuje osobnostmi typu Zrzavého, Reynka, Křepelky, Sergeje Machonina a dalších. „Ve svém vidění nezapře básníka. Neomalovává, ale vyvolává: zvuky, chutě i jemná, detailní pohnutí… Básník je však také ten, který nemlží, nerozostřuje a dobývá paměť v co nejcitlivější podobě,“ napsal o této knize Miloš Doležal.

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. lednu 2008

E mlejnek.josef@seznam.cz