Autoři

Petr Motýl je spisovatelem a básníkem pevně spjatým s konkrétním regionem, resp. místem (nejprve to bylo Ostravsko, nyní především periferie Prahy). Jde o bytostného empirika, pozorovatele, svérázného dokumentaristu své doby a svého kraje. Motýlův svět je světem viděným „zdola“. Mezi autorovy ústřední toposy patří hospoda, nádraží, fabrika, ubytovna a vůbec periferní městská čtvrť, zalidněná havíři, dělníky, číšníky, štamgasty, příslušníky národnostních menšin, kriminálníky, zkrátka outsidery všeho druhu. (Ovšem jak dokazují poslední básníkovy opusy z žánru přírodní lyriky, rozšířil autor svůj akční rádius už i mimo teritorium města.) Básník Motýl netvoří podle žádného konceptu, nechává se „umazávat“ realitou. Patří k autorům, kteří se nesnaží zevšeobecňovat: píše o sobě a o tom, co vidí kolem sebe. Jeho tvorba je nepatetická, bez velkých gest, často jde „jen“ o jakýsi autorův lyrický deník, ať už má jakoukoli podobu. Motýl se totiž řadí mezi velké pokušitele žánrů (poezie, básně v próze, román, drama) i poetik (střídání naturalistické a imaginativní polohy). Dílo Petra Motýla je poměrně rozsáhlé. Řada textů ještě dlí v rukopisech, řada už je vydána. Odhlédneme-li od autorovy útlé prvotiny, obsahující několik básní-zaklínadel prosycených tajemnou atmosférou a morgensternovskou hravostí, objeví se před námi první velká básníkova etapa spojená s regionem Ostravska. Tvoří ji tři sbírky – Šílený Fridrich, Jazykem haldy a Černá pěna Ostravice. Jejich společným jmenovatelem se stal důraz na konkrétní místa, syrovost vidění i silná deziluze. Básníkovi se podařilo reálně zachytit atmosféru Ostravska přelomu 80. a 90. let, atmosféru kraje, kde se zastavil čas. Ekologicko-morální úpadek z dob socialismu zde s novým režimem vystřídal útlum ekonomický: stagnace průmyslu, rušení dolů, bourání staré zástavby – a s tím i nezaměstnanost, kriminalita, alkoholismus atd. Kraj „sražený na kolena“ Motýla děsí svou bezvýchodností, ale zároveň jej fascinuje: industriální živelností, krásou rozpadání, vzedmutými emocemi a vášněmi, tím, že si tu kapitalismus jako by vybral oddechový čas. V jednom rozhovoru k tomu básník podotkl: „Ostrava měla v určité době strašně silnou atmosféru. Jako by přírodní živly a síly vystupovaly ze země, prostě byly nějak blíž vidět. Druhá věc je, že tam málokdo vydrží žít. Já jsem odtamtud taky utekl.“ Motýlova empirická „povrchovost“ se na zachycení dané atmosféry výborně hodila, autor tehdy navíc dokázal sladit vlastní pocity s vibracemi svého kraje („ani vysokou pec tak snadno neodstavíš / jako vlastní svědomí“). Ve sbírce Šílený Fridrich konstruuje prototyp „divných“ lidí svého regionu, mytického hrdinu z bezručovského rodu. A od Bezruče vede cesta Motýlovy inspirace např. ke Kolářovi, Hrabalovi – až k americkým „industriálním“ básníkům. Sbírky Jazykem haldy a Černá pěna Ostravice jsou ještě více připoutány k místu zrodu – a zcela bezostyšně mluví jazykem proletářů: „ve Frýdku se na secesi sere / stejně jako na baroko nebo gotiku / po šestnáctce ve válcovnách / po sobotě na Stařícu / po noční v Paskově / s jazykem na bradě s kamením v nohách / a nevíš kdy koho zasype / vejdeš na pivo / na secesi sereš“. V jedné básni Motýl fascinovaně vyjmenovává zastávky vlaku mezi Ostravou a Frýdkem-Místkem – jako by mu už ona místní jména byla svébytnou poezií. Programová ne-literárnost tu působí na čtenáře nebývale sugestivně. Jde o lyrismus přecezený přes „industriál“, cítíme tu hnus, marnost, ale také až jakousi posvátnost míst. K podobné syrovosti výrazu se autor vrátil později ještě jednou, ve sbírce Lahve z ubytovny. Toto album portrétů dělníků z jedné ubytovny, kde Motýl kdysi pracoval jako vrátný, už nespojuje jediný génius loci. Muži přicházejí z různých koutů země a přinášejí sebou své příběhy, „dramata malá jen při pohledu z rychlíku“. Autor je zjevně zaujat jejich pohnutými osudy, které zachycuje někdy až v podobě dokumentárního záznamu. Drsný obsah příběhů knížka zrcadlí jak v lexiku, tak ve výrazu. Motýl ovšem není autor jednostrunný. Souběžně s touto rabiátskou poetikou rozvíjí i druhou, subtilnější polohu. Nejplněji ji dal zatím zaznít ve sbírce Perleťový dům, jež se ani místně ani časově neváže a jen impresivně povlává jako by mimo prostor a čas. Dokonce se z básníkova zorného úhlu na čas téměř vytratili lidé, natolik je tvůrce přitahován pozorováním předmětného světa a přírodními reflexemi. Po předchozí zaťatosti a bezvýchodnosti už není ani stopy, nastupuje (alespoň zdání) vyrovnanosti se světem a – kupodivu – nesmírná křehkost výrazu. Někdy jen lyrické fotografie, snové a přece přesně konturované, jako bychom se dívali na snímky třeba takové Emily Medkové: „to se mi jen tak snívalo // ploutve kaprů celé od krve / a chundelaté vlasy borovic pod mlýny mraků // snívalo se zdálo // srnčí kopýtka v mechu / a bíle natřený rám okna opřený o cihlovou zeď“. Podobně jemnou technikou je naskicována i následující sbírka Hálec, v níž autor vždy jen několika tahy načrtne básnický obraz a pak ho předloží čtenářům k dotvoření. Co se týče Motýlových experimentů s různými žánry, nemůžeme nezmínit obsáhlý román Spratek a krásná Danuše, který je parodií detektivních příběhů, zašmodrchanou groteskou s politickým podtextem i bizarní postmoderní hrou s aluzemi. Pokusem o střet dramatického romantismu a životního realismu je divadelní hra Poklad na blatech, prokládaná hojnými zcizovacími efekty. Prolnutí poezie a prózy přináší svazek Petrolej na odvrácené straně Měsíce. Obsahuje krátké texty, vzpomínky na dětství, portréty obyvatel Zličína (další důležité místo v autorově citové topografii), lehce nahozené obrazy, momentky. Stále větší význam tu nabývá příroda i absurdní moment oživující všednost. Zatím poslední básnická sbírka Maják na konci světa se pokouší být syntézou obou autorových poloh. Zachycuje čas všednosti i závratí, přítomnost i historii, lyriku i životní „prózu“, hovorovou češtinu i knižní výrazy. Na jedné straně tu stojí tradiční hospodská poetika a na straně druhé básně jemné, průsvitné a lehké jako stín, upomínající na východní poezii (někdy až na hranici sentimentu) či na ozvěny poetismu (rýmované básně). Nejsilnější se zdá Petr Motýl na sváru svých poetik, někde uprostřed mezi otiskem syrové reality i imaginativní meditací.

(jn)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006

E petrmotyl@volny.cz

http://zebry.cz/petrmotyl/