Autoři

Na konci 80. let pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon. Zejména od druhé poloviny 90. let se věnuje koncipování výstav v Čechách i v zahraničí (mj. André Masson, Karel Teige, Emila Medková, Anna Zemánková) a ediční činnosti (Karel Hynek, překlady děl André Bretona ad.). Souběžně se věnuje výtvarné tvorbě (kresba). Od roku 1972 se účastní aktivity Surrealistické skupiny v Československu. Žije v Praze.

Básnické dílo Aleny Nádvorníkové se vynořuje a znovu tone ve vlnách jakési snové a zároveň velmi osobitě pojednané “kunsthistorie”. Dřív než se stala básnířkou zabývala se výtvarnou tvorbou, ovlivněnou meziválečným surrealismem Teigovým (soubor esejů K surrealismu), ale nesporně ho i přesahujícím do ještě hlubinnějších vrstev lidské psýchy, kde se výtvarný projev, gesto a pohyb ruky proměňují v myšlenku a myšlenka je výtvarným konáním zatlačována do sféry nevědomí a jungovsky vnímaného archetypu. V první básnické knize Praha, Pařížská, která předznamenala další sbírky, je mimo jiné i báseň Dějiny umění (Sandro), jež může být jednak lapidárním vyjádřením toho, v co a jak se proměňoval surrealismus, jednak potvrzením psychoanalytického principu, kterým je charakterizována podstatná část básnířčiny tvorby: “Sleduje ho, jak sahá po pomerančích, / nohy ve shrnovačkách (úplně vlevo). / Nejde jí / o onen rej plastických idejí / v průsvitných závojích (za jeho rameny), / ten z jeho hlavy, / který okouzluje jeho.” Imaginace, fantazie a fabulace prokazují surrealistům vzácnou službu: vidět Májiným závojem do otevřené krajiny, skutečnější než skutečnost a snovější než sen. V žádném případě nejde o “rej plastických idejí – v průsvitných závojích”, jinými slovy, o vyjádření obsahu obrazu, o téma a zobrazované postavy, ale o niternost tvůrcova záměru, který skrze křehkost průsvitných žen v závojích vyjadřuje to, co “pochází z lidské hlavy” a co tvůrce nejsilněji “okouzluje”. Metodu introvertního surreálného způsobu básnění Nádvorníková prohlubuje v komponované knize-příběhu Uvnitř hlasů, kde vedle básní čteme i snové deníkové záznamy, útržky vzpomínek, básně-kresby, miniatury nebo časové siluety. Uvnitř hlasů panuje zvláštní dalíovské bezčasí a teprve závěrečný verš nás ujišťuje, že je “Kolik času? Jako hlasů”, neboli že teprve vykročením z vlastního individualismu, oproštěním se od ega, se člověk-socha, “nevinné monstrum” či tajemný pražský Golem uvádí v rozkolísaný, nepevný pohyb. Ale všechno, co připomíná čas “musí z domu”, protože duše chce zahlédnout alespoň zlomek bezčasí, paprsek nekonečnosti. Princip, který lze zjednodušeně nazvat jako gnoseologicko-kunsthistorický, se v následujících knihách zvýrazňuje a stává se dominantním. Snově rozvlněné a nepřehledné vize se zprůzračňují, z obrazů-básní se začínají vytrácet věci, ze zátiší zbývá prázdný stůl, z krajiny osamělá poušť. Ulice se vylidňují podobně jako jsou liduprázdná náměstí na magických plátnech de Chiricových. V knize Vzpomínky na prázdniny vytvářejí centrální osu jen zdánlivé záznamy z rozličných cest a míst, jež mají svou do sebe zahleděnou historii, přerůstající v nezaměnitelného genia loci. Ale víc než o místa odžitá a vstřebaná jde tady v máchovském nebo calvinovském smyslu o atmosféru země nebo města po té, co se “jevy smekly / divy vzňaly”. Vyvolává to pocit, jako bychom tato místa už jednou, v jiném nebo předchozím životě, navštívili, sáhli si na jejich proměnlivou tvář, otázali se na ně ústy sfingy v sobě nebo intelektuálním zázemím, tedy opakovaně onou předvybaveností, která je známa z analýzy vidin a iluzí a z Freudova “výkladu snů”. Deníkový způsob básnění, vždy přetékající, přesahující sebe sama k jiným životům a osudům, je kostrou knihy Kompoty noci, krystaly dne, která už v názvu postihuje denní a noční dualismus bytí, jejich vzájemné prostupování a ovlivňování. Nikde ovšem není řečeno, zda sen už skutečnost vytěsnil nebo se teprve proti ní hodlá prosadit poněkud démonickým nebo tyranizujícím úchvatem. Tady pojednou ustupuje historický arzenál před naléhavostí přítomné chvíle. Život se souká ven ze snu. Přestává do důsledku platit barokně-calderonovský princip “života jako snu”. Vzpomínky na dětství, podobající se někdy Štyrského hrůzným hrám, záblesky marných, neprožitých, “neuzavřených” lásek, opuštěnost nocí, jimiž se nemůže sen prodrat k dennímu světlu, jsou základními leitmotivy této tíživě básnické “noční můry”. V doslovu k zatím poslední sbírce Děje konstatuje Jan Šulc proměnu poetiky směrem k otevřenosti, odklánějící se od někdejší mnohoznačnosti a rébusovitosti a přimykající se k čirému dění, k holým a čitelným záznamům, kroužícím kolem života. Hieroglyfická minulost, osobní kunsthistorie, ustupuje do pozadí, aby v popředí přece jen zaznělo – znělost je výrazným rysem této poezie – cosi ryzího a vysledovaného z reality. Plavuň vidlačka, sporýš lékařský nebo pampelišky budou snad příštími evidentními artefakty v básních Aleny Nádvorníkové.

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. listopadu 2007