Prozaik a básník Milan Nápravník se narodil 28. května 1931 v Německém (Havlíčkově) Brodě. Vystudoval dramaturgii na pražské FAMU, poté pracoval v Československé televizi jako dramaturg a redaktor. V roce 1968 odešel do exilu, o dva roky později se trvale usadil v Kolíně na Rýnem, kde působil jako rozhlasový redaktor, sochař, malíř a umělecký fotograf. Dnes žije střídavě v Kolíně nad Rýnem a v Praze.
Pokud se v teorii i praxi surrealistického umění přikládá tak velký význam fenoménu „určujícího setkání“, takovým bodem zlomu se stalo mladému pražskému gymnazistovi Milanu Nápravníkovi setkání s Karlem Teigem, teoretikem českého surrealismu, k němuž došlo již v roce 1946. Pod vlivem tohoto „určujícího setkání“ začal Nápravník soustavně spolupracovat s pražským okruhem surrealistů již od druhé poloviny 50. let a sdílel pak osud tohoto ineditního literárního a výtvarného sdružení: většina jeho textů proto dlouho nemohla vyjít – a svým způsobem malou naději na vydání literárních prací měl spisovatel i během života v exilu. Již v prvních souborech básní a básní v próze Básně, návěstí a pohyby a Moták (později v rozšířené podobě s názvem Kniha moták) se projevily všechny základní znaky Nápravníkovy estetiky, tíhnoucí k surrealistickému pojetí literárního textu: dominuje v nich princip automatického, nikoli však spontánního psaní, usilujícího o rytmizování větných period a nalézání zvukových nebo významových vazeb v jednotlivých slovech a slovních spojeních. Z experimentální poezie surrealistické orientace přechází básník během života v exilu k asociativním prozaickým pásmům, které on sám označuje jako „surrealistické protokoly“ (Na břehu). Své základní tíhnutí k surrealistické filosofii umění však autor rozšiřuje o existencialistické nazírání stavu světa, zejména o vizi společnosti jako absurdního labyrintu, v němž jsme svědky deziluze, skepse a destruktivní úzkosti. Vlastním cílem Nápravníkových textů-výpovědí se stává hledání nové skutečnosti coby svébytného hájemství oplývajícího mystérii, nepoznanými ritualizovanými ději a zejména enigmatickými významy slovního vyjádření. Příkladem takového typu surreálně-fenomenologického autorova směřování je rozsáhlý „automatický text“ Příznaky pouště. Hravost automatického psaní je zde už výrazně potlačena a celému textu se striktně vtiskuje celistvý řád sémantických a filosofických asociací, které prózu stojící na dominanci jednoho formálního příznaku proměňují v nikoli tradiční, ale klasické psychologické vyprávění o lidské situaci existenciální bezmoci a bezbrannosti, tolik charakteristické pro duchovní rozpoložení člověčího subjektu. Osou knihy jsou záznamy či reflexe niterných reakcí autorského individua, v nichž nejednou dochází – vedle symptomatických surrealistických slovních vizí – k posunu ve směru k určité traktátovitosti, modelovosti daného sledu úvah a literárních aluzí, týkající se stejnou měrou vesmírného vědomí i šťastných náhod, které také mají stabilní místo v našem světě, přirovnávaném Milanem Nápravníkem k permanentní „krajině přízraků“. Tyto přízraky nemůže spisovatel pojmenovat ani precizovat, dokáže je pouze reflektovat, neboť „jsou magickými svědky krásy, jež není v oku diváka. Neboť komunikace začíná už tam, kde dochází k vytváření atomárních struktur, dávno předtím, než se otevřela žvanivá ústa homo sapiens, aby ze sebe vychrlila řeku podivných a většinou i žab zcela nedůstojných lingválních skřeků.“
(vn)
Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006.
