Autoři
Petr NIKL
Všestranný umělec Petr Nikl se narodil 8. listopadu 1960 ve Zlíně v rodině akademického malíře a designérky hraček. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a AVU v Praze v ateliéru profesora Arnošta Paderlíka a Jiřího Ptáčka.
Jako spisovatel se Petr Nikl etabloval svými autorskými knihami, které vydává v nakladatelství Meander. Vedle svých autorských knih se Nikl věnuje i knižní ilustraci (Šťastný princ Oskara Wilda, Hiršalův skicák a další) a právě jeho vlastní ilustrace tvoří neodmyslitelnou součást jeho vlastních literárních počinů.
Za knižní Niklův debut, pomineme-li samizdatové sešity nonsensové poezie, které vydával spolek MEHEDAHA v osmdesátých letech, lze považovat knihu Vyhnání z ráje (Takitak, Praha 1998), která získala ocenění Nejkrásnější kniha roku v kategorii knih pro děti a mládež. Chronologicky ji následuje autorská kniha Atlas saltA, která sice v nakladatelství Aulos vyšla až roku 2002, ale vznikla už v roce 2000. Do povědomí čtenářů i odborné veřejnosti však pronikla až knížka Pohádka o Rybitince (2001), která v nakladatelství Meander otevřela uměleckou edici Modrý slon. K této edici Petr Nikl vytvořil i logo. Pohádka o Rybitince je stejně jako všechny knihy edice graficky nápaditá a v kontextu autorské knihy pro děti v mnoha ohledech revoluční. Vyznačuje se prolínáním prózy a veršovaných pasáží, čímž v mnohém předznamenává další Niklovy knihy. Především ji však charakterizují výrazně statické Niklovy ilustrace vytvořené technikou mezzotinty. V těchto ohledech se tato kniha velmi podobá druhé Niklově knize z Meandru, příběhu s názvem O Rybabě a Mořské duši (2002). Téma života pod vodní hladinou i použitá výtvarná technika ilustrací jsou stejné, mění se však barevnost (tato kniha je vypravena pouze v odstínech tmavozelené barvy) a především literární kvalita textu. Motto této knihy „Co mě napadalo, když jsem kreslil ryby, které mě napadaly, když jsem o nich psal“ však svým morgensternovsky laděným smyslem v nesmyslu předznamenává jazykové veletoče knih následujících.
Vydání další Niklovy knihy trvalo sice celé čtyři roky, zato mu však od té doby v Meandru vychází již čtvrtým rokem jedna kniha ročně a rozhodně se nezdá, že by se autorova invence vyčerpávala. To má jistě svůj původ i v opožděnosti Niklova debutu, a tedy v přetékajícím autorském šuplíku. Právě z něj pochází Niklovy Lingvistické pohádky (2006), které vznikaly už v roce 1994. Lingvistické pohádky rozhodně nejsou pohádky v tradičním smyslu, jedná se spíše o jakýsi atlas autorem stvořených literárních útvarů, odehrávajících se v říši Lingvízie. Drobné příběhy založené na slovních hříčkách vůbec poprvé oslovily i porotu jiné než výtvarné soutěže: tato kniha se dostala do finále nově založené Ceny Josefa Škvoreckého a za text získala Zlatou stuhu.
Následující knížka Záhádky z roku 2007 získala cenu Kniha roku v „televizní knižní show“ Magnesia Litera, poprvé o sobě takto hlasitě dala v novém tisíciletí vědět kniha pro děti – a je příznačné, že se, jak je u Petra Nikla zvykem, jedná o titul, který zaujme i – ne-li především – dospělé. Žánrový rozptyl a neuchopitelnost Záhádek může na čtenáře očekávajícího „klasickou“ knihu pro děti znepokojovat, nicméně v této knize dal Petr Nikl definitivně novou podobu české nonsensové literatuře.
Roku 2008 vydal Petr Nikl knihu s téměř nevyslovitelným názvem: Jělěňovití. Tento „soubor básní a drobných próz“, cit. z nakladatelské anotace, vznikl netradičním způsobem – jako doprovod autorových starších ilustrací z osmdesátých let. Na tomto postupu se ukázaly i slabiny Niklova psaní – některé texty vyznívají bez pointy naprázdno, jinde autor variuje postupy už osvědčené z dřívějších knih. Tato kniha nejvíce přiznává vliv nestora nonsensové poezie, německého lyrika Christiana Morgensterna, a zároveň je první Niklovou knihou, která je doplněna CD diskem s autorským přednesem textů z knihy – a na tomto záznamu se ukazuje, v čem tkví síla Niklovy tvorby: v přítomném okamžiku, v atmosféře spoluvytváření. Z toho však vyplývá i autorův handicap – definitivní zachycení podoby textu v knize jí někdy nesvědčí.
Zatím poslední Niklův počin vyšel na podzim roku 2009. Kniha s názvem Niklův blázníček představuje jeho doposud nejodvážnější krok směrem k poetice nesmyslu a nejlépe ji opět charakterizuje nakladatelská anotace: „sbírka podivínů, které autor v průběhu let potkal, ať už v životě, nebo ve své fantazii.“ Tektokrát se autor obrací k tradici anglické – knize vévodí Niklovy nesčetné variace na limericky, říkadla a slovní hříčky, vesměs ve vázaném verši. Vedle nezávazného hraní si se slovy však do této knihy prosakují i temnější prvky, momenty znejistění, jakási autorova depresivní poloha, která byla doposud známa z některých písňových textů. Přinejmenším formou – poněkud paradoxně – se však v této knize autor opět přibližuje dětskému čtenáři. Alespoň tomu nejmenšímu, nepoučenému, který je ochoten přistoupit na autorovu hru s jazykem a se světem.
(rm)
Medailon je aktuální k 1. 1. 2010
