Od počátku devadesátých let minulého století se věnuje publicistice (Český deník, Hospodářské noviny, Týdeník Rozhlas, Český rozhlas 3–Vltava), zejména popularizaci a obraně vědy. Je spoluzakladatelkou a místopředsedkyní Českého klubu skeptiků Sisyfos a členkou správní rady nadace Inka, která podporuje studium nadaných dětí z peruánských And dálkovými „adopcemi“. Od roku 2003 má vlastní nakladatelství Věra Nosková. Žije v Praze.
Dosud vydané knihy spisovatelky Věry Noskové měly většinou pohnutý osud. Prvotina, sbírka básní Inkoustové pádlo, vyšla po letitých odkladech a průtazích, a dokonce po vyřazení z edičního plánu jihočeského nakladatelství Růže – až v roce 1988 ve Středočeském nakladatelství. Přesto, že byla záhy vyprodána, autorka ani po letech neuvažuje o druhém vydání, naopak své básnické, lyricky subjektivní údobí sebekriticky glosuje: „Myslím, že jsem byla průměrný básník. Psala jsem verše, jako mnoho dalších psavců, protože jsme se museli nějak intelektuálně vybzíkat a kvůli cenzuře moc možností nebylo… Měla jsem připravenou k vydání další sbírku, a snad by v době jistého uvolnění před revolucí, natož po ní bez problémů vyšla. Jenže po Listopadu mě přestalo básničkování zajímat. Brzy jsem se uchytila v novinách, ve volných chvílích jsem zkoušela psát prózu.“ Prozaickou prvotinou Věry Noskové je novela Ten muž zemře, zasazená do novinářského prostředí, odehrávající se krátce po roce 1989. Také tato kniha je v současnosti nedosažitelná, neboť jak objasňuje autorka na svých webových stránkách (www.noskova.eu): „Z nákladu 3000 výtisků se stačilo prodat jen několik set, nakladatelství ale v témže roce zkrachovalo. Zbytek byl přemístěn s dalšími tunami knížek do nedobytného skladu. Další osud této knihy s odpudivým ,uměleckým‘ obalem mi není znám.“ – Odpudivé obálky jsou, mimochodem, dalším „prokletím“ knižních počinů autorky. Co kniha, to ukázka nezvládnuté grafické práce, špatného vkusu a pomýlené reklamní politiky. Šťastnější období nastalo poté, co Nosková v roce 2003 založila vlastní nakladatelství. V něm, mimo textů jiných autorů, vyšel i soubor jejích povídek a fejetonů nazvaný Je to hustý (druhé vydání v rozšířené podobě pod názvem Ať si holky popláčou vyšlo v roce 2006). Co se týče popularity, zásadním je v tvorbě Věry Noskové román Bereme, co je (2004, 2. vydání 2005), za který byla nominována na cenu Magnesia Litera. Způsob, jímž Nosková v knize reflektuje okolní svět a dění na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, tedy období svého dětství, je střídmý, trefný a skrze dětskou naivitu vtipný. Následné vyprávění o utrpeních a úskalích dospívání i záznam maloměstských normalizačních „kotrmelců“, dobových „tanců“ a „veletočů“ je prosyceno sarkasmem a lehce tragikomickým vylíčením situací. „Skřítek skeptik“ v autorčině hlavě a částečně i generační výpověď, to jsou nejsilnější momenty knihy, kterou lze umístit do vypravěčsky zvládnutého prostoru, kamsi mezi Irenu Douskovou, Petra Šabacha či raného Michala Viewegha. I Nosková mapuje fenomén utvářejícího se hlavního hrdiny, dospívajícího v potemnělé a šedé zóně reálného socialismu. Dosavadní tvorba Věry Noskové je tematicky omezená a soustředěná k vlastní osobě a prožitkům: „Všechny ty příběhy v knížce jsem prožila já,“ říká spisovatelka. Vzpomínky z dětství a dospívání, pouť po rychle střídaných zaměstnáních, splněný sen o přesídlení do Prahy, rodinný i profesní život a názorové střety s propagátory esoterických a jiných, různě podivných pseudonauk tvoří zvláštní směs, kterou autorka podává se zdravým nadhledem a osobitou, pronikavou, občas až jízlivou ironií. Vše je zasazeno do reálií, které se postupně z ústředního hybatele děje stávají kulisami někdy striktních moralistních soudů. Zásoba situací a výčet zážitků se nyní zdají být vyčerpány. Po avizovaném pokračování románu Bereme, co je, který má být vydán pod názvem Obsazeno (2007), v němž autorka slibuje detailní popis svého prožitku normalizačních let, by bylo záhodno uvažovat o osvěžení a rozšíření námětového rámce.
(mmm)
Medailon je aktuální k 1. květnu 2007
