Autoři

Arnold Nowicki vstoupil do literatury poměrně opožděně, podle svého vlastního tvrzení až o Vánocích 1999, kdy si na výzvu literární teoretičky Růženy Grebeníčkové poprvé začal zapisovat sny – a pak “už se to hrnulo nějak samo”. Zpočátku své různorodé prozaické texty publikoval časopisecky (mj. v Tvaru, Babylonu či v almanachu Lázeňský host), až mu v roce 2004 v krátkých časových intervalech vyšly hned dva prozaické soubory (nejprve Marasmus a za pouhých šest týdnů ještě Moltke). Autorova poetika je však v obou souborech téměř identická, jde pouze o dva různě sestavené průřezy z jeho textů, takže o obou knihách můžeme právem hovořit jako o paralelních spisovatelových prvotinách (shodou okolností se erbovní autorova povídka Dvě etudy o velemloku v obou titulech dokonce opakuje). Přece jen se však literát prvně veřejnosti představil prozaickou mozaikou se záměrně sarkastickým titulem Marasmus – a v této knize vytvořil promyšleně (byť zároveň až poetisticky rozptýleně) komponovaný celek, do kterého zařadil texty nadmíru rozmanité povahy: například dramatické scénky (tzv. dramolety), dále záznamy snů, klasická povídková vyprávění či groteskní mikropovídky. Osou těchto autorových textů je zčásti surreálné, zčásti autobiografické, dokumentární vidění světa, které se však pokaždé transformuje v kafkovský, existenciálně absurdní model lidského bytí, vydaný napospas nekonečné řadě protivenství. A ta se dají vyjádřit či tlumočit snad jedině prostřednictvím černého humoru. Proto má i všudypřítomný “marasmus” našeho časoprostoru u Nowického nejčastěji charakter perzifláže, až sadistické hyperboly, s níž se musí vyrovnávat bezbranný současný človíček. Nicméně není zas natolik bezbranný, aby proti tomuto ztřeštěnému civilizačnímu panoptiku nepostavil vědomí takovéto existence, aby poznáním tohoto stavu věcí v sobě nenašel aspoň částečnou imunitu vůči marasmu, v němž žije a z něhož není úniku. I když tyto prózy odkazují svými estetickými souřadnicemi nejnápadněji k pozdnímu existencialismu (v jeho absurdní modifikaci), s gustem využívají též postmoderního změtení žánrových i stylových rovin. Také díky podobnému nazírání světa postupně čtenář Nowického dospívá k spoluvnímání marasmu jako základního prožitku dnešního světa. Dominantní pocit tohoto marasmu se zřetelně promítá rovněž do jazykové tvářnosti jeho próz. Jinou vypravěčskou alternativou těchto postupů je i prozaická kniha Moltke, uspořádaná autorem ze strukturovaných vyprávění na způsob gotických katedrál. První a poslední povídka, jak konstatoval Vladimír Gardavský, ztvárňuje především sny a vidiny a směřuje k vědomí metafyzických přesahů reality, mj. nenadálým “stavem marnosti” v hrdinově mysli, anebo jde o konfrontaci s meditacemi inspirovanými návštěvou rodného kraje. Erbovní próza celého souboru, nazvaná Der Philosoph, popisuje bizarní osudy podivína jménem Moltke ve vyhraněně groteskním, ponejvíce provokativním podání. Některé povídky mohou v jistém smyslu připomínat svou specifickou anekdotičností bez point zvláštní způsob zenových koán, jejich vypravěčským základem je však opět příležitostný záznam snů. Sám autor o sobě skoro dadaisticky prohlašuje, že je “velkým milovníkem much, dobrého jídla, oper, mytí nádobí, žlun, gotické architektury, zrzohlávek, kaktusů, zvuků, holubinek, podprůměrně vyvinutých ňader, minerálních vod, smržů, saun, nocí a mlh”. V jeho doposud vydaných prózách však skoro nic z toho nenajdeme, zato zde ze scenérií černého humoru a novodekadentních výjevů znenadání vytryskává romantické životní krédo: protiklad snu a skutečnosti, kontrast mezi kategorií krásy o sobě a mezi profánním myšlením lidí, kteří prožitek krásy dovedou vnímat třeba jen jako nekrofilii – anebo vůbec nikoli.

(vn)

Medailon je aktuální k 1. lednu 2008