Autoři

Po ukončení vysokoškolských studií pracoval jako kunsthistorik v Severočeském muzeu v Liberci. Je autorem řady odborných prací, především s tematikou dějiny knižní kultury; publikuje v odborných časopisech v České republice i v zahraničí.

Bylo by mylné označit Bohumila Nusku za autora, který ve své slovesné tvorbě tematizuje smrt coby symbol životního zmaru a všetečné pomíjivosti, jak o to v četných básnických i prozaických textech usilovali především tvůrci romantismu, symbolismu anebo nejpříkladněji dekadence. „Netrpím sebeméně thanatofilií, zálibou ve fenoménu smrti, a tím méně pak nekrofilií, což už je patická záliba v mrtvolách,“ prohlašuje tvůrce. Mnohem spíše v Nuskových knihách čteme fatální okouzlení ikonografickým zpodobením smrti, která se personalizuje mj. v pozdněgotických rytinách Albrechta Dürera, v renesanci víří a křepčí v kole v sérii dřevořezů Hanse Holbeina, přelom 19. a 20. století ji zastihuje nesčetněkrát karikovanou mexickým kreslířem Josém Guadalupem Posadou. A tak dále: Smrt proplouvá Erbenovou Svatební košilí, obrazy Felixe Jeneweina, díly Josefa Váchala nebo Ladislava Klímy, ale také filmovým opusem Ingmara Bergmana Sedmá pečeť anebo poezií zcela současných Jiřího H. Krchovského a Viktorie Rybákové, atp. A je to především pomyslný tanec smrti, staroněmecký Totentanz, v nizozemštině danse macabre, onen rej kostlivců s klapajícími čelistmi a chřestícími vybělenými kostmi, z něhož do spisovatelova fiktivního světa přechází postava Paní Vševládné, která se zjevuje v rozličných podobách: jednou jako překrásná dívka utkaná z mlhoviny, jindy coby vrásčitá stařena se semknutými rty, v některých příbězích smrt nahrazuje konejšivou a starostlivou matku, v jiných je smyslnou milenkou. Personifikace tohoto abstrakta dokáže být empatická i krutá, cynická i láskyplně slitovná – avšak pokaždé je maxima et ultima, nejvyšší a konečná, svým upřeným pohledem provázející vyvoleného do Hádova podsvětí, za řeku Styx. Jednu z prvních variací na téma „kmotřička Smrt“, ona „Neodvratná“ či „Paní Vševládkyně“ Bohumil Nuska pojednal už bezmála před půlstoletím. Už v drobném textu Rytíř a Smrt datovaném rokem 1958 a zařazeném do autorovy knižní prvotiny Hledání uzlu (1967) rozeznáváme motivické pilíře, nad nimiž se klene oblouk budoucího autorova psaní: Na scénu vjíždí rytíř na koni, člověk fyzicky znavený, ale stále morální esence svého věku, muž pevných zásad a mravů, a proti němu přichází, objevuje se a mizí družná Smrt – objímá rytíře kolem těla a polibkem plným milostnosti jej stahuje k sobě. Už v tomto zárodečném tvůrčím stadiu cítíme rozporuplné emoce napjaté mezi maskulinním a feminním principem, přihlížíme tanci, jímž si smrt čili v Nuskově případě bezvýhradně žena, namlouvá život, tedy muže, podivnému a podivuhodnému tanci mezi sadismem a masochismem, mezi vůlí k životu a nemožností odolat vábení a svodům smrti. V této směšnohrdinské ambivalenci, děsivé parodii milostné hry, v Amor Mortis, jak ji označuje autor, tušíme zrod třetí podstatné figury, která hýbá dějem Nuskova prozatérství: postavy šaška, profánního a zemitého charakteru, jokulátora, který svými kejkli a vtipy odlehčuje a relativizuje, a tím vyvažuje na pomyslných vahách rytířovu serióznost, metafyzickou sošnost, jeho uměřenost a smysl pro řád. Zjevuje se tu obžerský Dionýsos, pozemský bůh extáze a citu, ale i mučedník, jako antipod rytířského apollinství. A konečně už v textu Rytíř a Smrt autor předznamenal také svoji dnešní žánrovou nejednoznačnost a neuchopitelnost: Uvolněním hranic mezi uměleckou a odbornou tvorbou, mezi krásnou literaturou, memoárem a esejí, nenásilným přechodem od subjektivního tónu k fikci konstruované v er-formě jako kdyby Nuska předvídal estetické kánony postmoderny. V útlé knížce Tanec Smrti (2002), osmi příbězích vzniklých až na jednu výjimku mezi druhou polovinou 80. let a rokem 2001, se objevuje ještě jiný hybatel Nuskovy tvorby: „Inspirací byla smrt konkrétních přátel…,“ dekóduje spisovatel soubor textů, kterými v reálných i přízračných scenériích proplouvají postavy básníka Andreje Stankoviče, kritika Jana Lopatky nebo filosofa Jiřího Němce, textů, v nichž se prolínají konkrétní vzpomínky s fantazijními obrazy a soukromé meditace překrývají nadosobní svědectví. Nuskovy poetické vigilie doprovázejí v Tanci Smrti tzv. autorské samokresby, které „vznikají polouvědomovaně, někde je tužka – kresleno je vždy grafitovou tužkou a na papír, který je právě po ruce – téměř neřízena, jakoby si kreslí sama,“ ovšem „kreace samokresby vychází vždy z určitého motivu, pozadí, inspirace, ať již skutečného příběhu, události, prožitku, nebo tématu úvah, slyšené hudby, spatřeného výtvarného díla a tak podobně.“ Samokresby čili vyjádření rovnocenné kvalitě textu, v technice i smyslu ale vzdálené tvůrčímu automatismu surrealistů, jsou po úsilí o žánrovou synkrezi druhým z poznávacích znaků spisovatelova tvůrčího typu. Tím třetím je intertextualita, motivické odkazy a opakované návraty k autorovým oblíbeným výtvarným i slovesným dílům: Od emblémů, kterými jsou Nuskovi Dürerova grafika Rytíř, smrt a ďábel a Holbeinův Tanec smrti, přes Klímovu Slavnou Nemesis nebo tradiční lidové zpodobení smrti jako staré kosmaté ženy až k citacím vlastních děl. V osobnosti Bohumila Nusky se potkávají vystudovaný historik umění, doktor filosofie a habilitovaný estetik se spisovatelem, který zvládá plynulé přechody mezi filosoficky zatíženou poezií (Okamžiky, 1998) a literárně historickou studií (Švihova aféra a Kafkův Proces, 1969), podobně jako mezi lyrickou prózou či spíše odlehčenou lyrickou krajinomalbou (Ptačí údolí aneb Idylka, 2004) a opulentním románovým pásmem à la Joyceův Odysseus – knihou Padraikův zánik (1997), kterou v doslovu k Tanci Smrti Milan Exner vulgo Jindřich Němeček charakterizuje jako „expresivní alegorii rozpadu jedné doby a osobnosti v ní uzamčené, jež se odehrává v jakémsi ‚lávrovském‘ Irsku, tedy v Čechách doby normalizační“. Všechny tyto tvůrčí polohy v různé míře sjednocuje autorovo dosavadní opus magnum, úctyhodně rozsáhlý septet příběhů O Paní Vševládné (2005), které Nuska nesměle servíruje čtenáři coby „pouhý výplod úvah nad různými možnostmi“ a „ponuky k zamyšlení“. Ačkoliv v některých fázích se tyto výplody a ponuky jeví až k neúnosnosti deskriptivní a tudíž statické, je tato kniha plná pohybu, pohyblivých písků, které jednak výchozí pohádkové ladění, laskavou fantazii situovanou na pomezí středověku a novověku, tedy pozdní gotiky a rané renesance, stále víc přibližují ke skutečnosti, ke konkrétnímu časoprostoru, jednak prostřídávají pasáže zdařile navazující na tradici historického realismu 19. století dialogickými sekvencemi – s nimi přicházejí dramatické posuny děje kupředu, k neodvratné a zřejmé pointě. Hned v úvodním textu se idylická a medově táhlá scenérie královského dvora rázem mění v sadistický spektákl, v kravou lázeň, ve které utone dvorní žakéř, nešťastně zamilovaný do princezny. Jindy se dlouhá pouť rytíře rozlehlou máchovskou krajinou hor a úbočí, niv a temných hvozdů přesmykne v marný souboj s přízrakem, v tanec, v němž se láska zasnoubí se smrtí, Erós obejme Thanata. Do třetice poklidný život na vsi, nad kterou se tyčí starobylá dřevěná zvonice, prořízne požár a vzápětí sebeobětující smrt zvoníka – pozemského šaška, smutného opilce, který však přechodem skrze ohnivou stěnu na druhý břeh dosahuje pomyslné i reálné duševní katarze. Nuskovy texty plynou v řádu linearity a chronologie. Je v nich stejně jako v reálném životě od prvních slov zřejmé, že „každý člověk, již od svého narození na svém čele nosí mé znamení, znamení Smrti“. Povídkový soubor O Paní Vševládné tedy ukazuje k sartrovskému pojmu existence, z níž je hnětena finální lidská esence – ukazuje k potřebě, ba k nutnosti, kterou zemdlévající hrdina, „muž vážený a statečný“ v erbovním Nuskově textu Rytířova volba vyjadřuje větou adresovanou cynickému šklebu personalizovaného konce: „Uškrtím tě, i kdyby mě to mělo stát v tu chvíli život!“ Paradoxnost a hořkosměšné vyznění této sentence jsou ovšem jenom zdánlivé: Rytíř odmítá vzdát se své cti bez boje, odmítá, i když zřetelně vidí, že smrt s ním hraje kruté divadlo pro svoji potěchu, pozbýt své hrdosti a kapitulovat. Jeho boj sice připomíná donkichotské utkání s dřevěnými lopatami větrného mlýna, ale konečným vítězem je navzdory svému skonu právě on, neboť ubránil svoji esenci. A to je základní poselství Nuskova psaní. Veškeré jemně ironizované exkursy do historie rozmanitých řemesel a lidových umění, všechny ty etymologické výlety k pramenům jazyka, historicky popularizační vsuvky na všemožná témata, ba i protialkoholická osvěta – prostě každá z těchto „lekcí poučných“, je jenom nezávazným odlehčením a autorskou radostí, potěchou a soukromou rozkoší z textu na cestě k pointě. K pointě, která ani nemůže znít jinak: Respice finem. Čili: Pamatuj konce.

 

(rk)

Medailon je aktuální k 1. listopadu 2007

T 485 150 118