Autoři

V 80. letech de facto vlastním „samizdatem“ vydala pár strojopisných svazečků svých veršů a posléze začala psát pohádkové texty, z nichž některé vysílal Český rozhlas (v cyklech Hajaja a Nedělní odpolední pohádky). Prostřednictvím svého tehdejšího manžela, rockového hudebníka Daniela Kohouta, se v 80. letech rovněž seznámila s prostředím i zákulisím pražské rockové scény, což bylo pro její pozdější literární tvorbu inspirativní zkušeností. Po r. 1989 natočila pro Českou televizi několik reportáží (např. o sektě Moonistů, též reportáž Děti za mřížemi) a několik let pak rovněž pracovala jako dramaturg ve tvůrčí skupině ČT Anny Beckové (zde realizovala několik diskuzních pořadů, např. Ženský hlas s Ester Kočičkovou či Domácí štěstí s Ivou Huttnerovou). Od r. 2003 je spisovatelkou z povolání. Jako prozaička debutovala Obermannová v r. 1996 fantasmagorickou detektivkou s pohádkovými prvky Frekvence Tygra (1996), avšak velký čtenářský úspěch, ba i místy pozitivní ohlas u kritiky sklidila až její druhá próza Deník šílené manželky (1998), která se záhy stala bestsellerem, byla také přeložena do cizích jazyků, vyšla v maďarštině, v polštině, část v němčině a posléze byla též zfilmována (2000, rež. V. Křístek). Pro tuto prózu (i pro řadu próz následujících) je charakteristická silná dávka autobiografičnosti, resp. využití autobiografických momentů při výstavbě příběhů a zápletek, jejichž protagonistkami bývají (sebe-)ironií vybavené hrdinky – mladé ženy, reflektující často s hořkým humorem své postavení v současné české společnosti. Obermannová při charakteristice svých postav a při konstrukci zápletek často sahá po groteskní nadsázce, ba přímo až k chaplinovským gagům, svět jejích postav je ovšem povýtce „ženský“, a navíc velice příznačný pro současný stav mentálního klimatu české společnosti a ženské sebereflexe v jejím rámci. Jde o svět mezilidských, především partnerských vztahů, o svět vesměs rozvrácených rodin, jenž je nahlížen prizmatem vyhroceně subjektivního „ženského vidění“, které je překvapivě bohaté na neotřepané postřehy, relevantní pro psychologii zejména právě partnerských vztahů. Zábavné a vtipné zápletky, obratná, střídmá, zkratkovitá práce s jazykem, dramatický dějový spád (Obermannová se i ve svých prózách projevuje jako autorka původně směřující k dramatickému či filmovému projevu) a konfigurace, v níž frustrace z peripetií citových, partnerských vztahů jsou určujícím prvkem, to vše je jednak základem úspěchu Obermannové především u ženského čtenářstva, na druhé straně však zřejmě též příčinou místy silně rezervovaného vztahu, neřkuli nevraživosti české kritiky vůči jejímu literárnímu dílu. Někteří kritici (např. Josef Chuchma či Jiří Peňás) naznačovali, že Obermannová vděčí za svůj úspěch cílevědomým vytvářením jisté varianty „červené knihovny“, tj. de facto jen komerčně úspěšného literárního kýče, či alespoň bezproblémového zábavného „čtiva“. (Ke své neoblíbenosti nejen u českých kritiků, ale i u představitelů našeho feminismu ostatně sama Obermannová přispěla i občasnými „impertinentními“ glosami na adresu „seriózně“ vedených diskuzí na společenská, zejména genderová témata.) Nicméně zřejmě právě v míře, v jaké se Obermannové daří či nedaří zúročit vlastní životní zkušenosti, tj. literárně je přetavit a stylizovat, spočívá i věrohodnost a „umělecká pravdivost“ jejích textů. Ve svých nejsilnějších momentech je Obermannová dosti blízko osobitě feministickému, resp. genderovému názoru na svět. Jde o literární artikulaci postojů a názorů ženy, která buď chce, nebo je alespoň okolnostmi donucena být „emancipovaná“, ale neustále naráží na nemožnost důsledné realizace takovýchto ambicí v současné české, v jádře stále patriarchální společnosti, resp. na směšnost, grotesknost takovýchto postojů. Tyto reflexe jsou pak ovšem přirozeným zdrojem onoho hořkého humoru a sebeironie. Základní personální a dramatické rozvržení Deníku šílené manželky (mladá rozvedená žena se dvěma dospívajícími dcerami versus „ostatní svět“) a literární strategii a kompozici (hlavní textová vrstva, resp. dějová linie, zde bývá obohacena o prvek „nalezeného textu“, jenž má naznačit rozdíl mezi „skutečností“ a „fikcí“), přejímá Obermannová i do dvou dalších, rovněž úspěšných próz: Divnovlásek (1999) a Deníku šílené milenky (2006). Neobvyklejší je kompozice prózy Nezavěšujte se (2005), kde jsou dvě protagonistky, resp. protihráčky, ovšem i zde Obermannová úspěšně využívá osvědčených dějových postupů a dramatických triků. Literárně nejkomplikovanější a nejvýjimečnější prózou Obermannové je zřejmě Příručka pro neposlušné ženy (2003), stylizovaná vskutku jednak jako svého druhu „příručka“, tj. soubor „rad“ určených autorčiným „sestrám“, jednak jako „dopis muži“. Do zdánlivě banálních souvislostí zamontovává však autorka často dosti pozoruhodné myšlenky a postřehy, které je vskutku možno vnímat jako seriózní příspěvek ke dnešnímu genderovému, ba i feministickému diskurzu. O poznání méně z vlastní zkušenosti vyvěrající, tedy o to více fiktivní a místy vskutku i k jistým stylistickým stereotypům se uchylující jsou prózy Ženské pohyby (2001), Matky to chtěj taky (2004) a Láska jako Řím (2009). Literární dílo Obermannové doplňují dva svazky krátkých próz – povídek, fejetonů a spíše publicistických textů: V pěně (2007) a Normální zázraky (2008), z nichž řada byla před knižní publikací vydána časopisecky, příp. vysílána v rozhlase (např. Lidové noviny, ONA DNES, Elle, Style, Radiožurnál, Marianne či Divadelní noviny). K literárnímu dílu Obermannové v jistém ohledu patří i četné rozhovory s ní, v nichž autorka využívá příležitosti vyslovit se netoliko ke své tvorbě, resp. ke vztahu mezi svým životem a literaturou, což je záležitost nacházející se vesměs v centru pozornosti jejích čtenářů, ale též ke společenským tématům, jimž dává ve své beletrii průchod – čímž bezděčně též poskytuje možný klíč k její interpretaci. Obermannová je také autorkou několika filmových a televizních scénářů, především ke dvěma filmům, vytvořeným na základě jejích vlastních knih: Deník šílené manželky (rež. Václav Křístek, ČT, 2000) a Divnovlásky (režie Petr Slavík, ČT, 2009) a dále pak pro seriály TV Nova Ordinace v růžové zahradě a Ulice. Její poslední prací v této oblasti je šestnáctidílný seriál ČT Veselý starobinec (doposud nerealizováno).

(Martin Machovec)

Medailon je aktuální k 1. 10. 2009