Autoři
Petr PAZDERA PAYNE
Prozaik a dramatik Petr Pazdera Payne se narodil 28. června 1960 v Praze. Jméno Pazdera je rodné příjmení otce. V l. 1975–79 studoval na gymnáziích Budějovická a Prosek v Praze 4 a 9. V letech 1979–81 se vyučil „uměleckým zpracovatelem dřeva“ ve výrobním družstvu Výtvarná řemesla v Praze.
Literární počátky Petra Payna jsou spojeny s jeho disidentskými aktivitami v prostředí evangelických obcí v průběhu 80. let; tehdy také autor začal psát dramatické aktovky, pro něž si zvolil terminologické pojmenování „dramolety“ a jimž se věnoval i později, zejména v 90. letech (Dramolety). Již v té době získal první zkušenosti s psaním prózy, zejména s tvorbou kratších, sevřených prozaických útvarů, zpravidla majících charakter podobenství, nevtíravého mravního poučení až přikázání, anebo novodobého náboženského apokryfu. Své prvotiny se autor dočkal až na samém konci 90. let a nikoli náhodou všechny jeho dosavadní beletristické knížky spojují starší texty s novými a představují určitý průřez žánrovými a stylistickými možnostmi autorova naturelu. Zároveň jde pokaždé o svérázný generační oblouk, o předčasnou generační bilanci. V titulu Nečekaný čekaný a jiné variace na staré biblické příběhy Payne demonstroval svou schopnost revokovat nadčasové biblické motivy v plasticky načrtnutých, byť záměrně modelově interpretovaných psychologických scénách z pozdějších časů. Kritika vyzvedávala i Paynovu způsobilost vynalézavě obměňovat rozličné biblické „texto-zdroje“ a za autorovu nejsymptomatičtější metodu psaní označovala jeho umění parataxe čili „zdrženlivý postoj vůči dění světa“ (Josef Štochl). Zpravidla v těchto citlivě komponovaných příbězích triumfuje skryté či odkrývané vědomí mravního řádu, kolikrát skutečně nečekaného a čekaného zároveň. Svěží a přitom též duchovně naléhavé Paynovy texty z jeho debutu sympaticky rozšiřovaly estetické i etické spektrum naší moderní prózy. V souladu s potřebou (či přímo požadavkem) takto rozšířit zejména duchovní horizonty novodobé kulturní obce vytvořil Payne soubor esejisticky laděných kázání (ve svazku Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský?). V těchto novodobých homiletikách prokázal schopnost subtilní duchovní interpretace nejen slov a situací z Písma, ale i nevšední empatie ve vztahu k lidským pohnutkám, slabostem i starostem. S tímto přístupem ke světu souznívají i dvě následující Paynovy prozaické knížky Kol dějů a Zvěsti, pokaždé se skládající z několika textů meditativních, někdy výrazně alegorických, analyzujících nejen problém víry a nevíry v obecné poloze, nejčastěji v etice umělce, dále z textů autobiografického charakteru, pojednávajících na příkladu konkrétních životních situací (vztah k rodičům a sourozencům, palčivost prvního milostného vztahu, propastná nekonečnost bolesti následující po ztrátě rodičů). Příběhy a příhody, které autor zejména v prózách ze souboru Zvěsti v průhledné masce někdy vševědoucího, jindy nevědoucího vypravěče sděluje jak sám sobě, tak i čtenářům, přitom u něho záměrně oscilují mezi dvěma rudimentárními stylistickými principy: jednou tíhnou k tolik oblíbené paynovské poloze stylizovaného podobenství, ať jsou vyprávěna buď víc vážně, anebo víc nevážně, podruhé inklinují spíše k skoro dokumentárně, s důrazem na každodenní detail koncipovanému autobiografickému svědectví. Ještě víc pochopitelně tíhnou k beletristické výpovědi, referující s patřičnou reflexí a především s autorským nadhledem o peripetiích vlastního tápání, hledání a míjení. O to zde jde mnohem víc a výrazněji než o přehršle životních reálií, třebaže rovněž tato konkrétní fakta našeho osudu jsou v Paynově textu v zájmu přesvědčivosti výpovědi (a její emblematičnosti) rovněž vrchovatě přítomna.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. dubnu 2008.






