Od roku 1991 vedl referát zdravotnictví Okresního úřadu v Chrudimi a krátký čas zastával funkci zástupce jeho přednosty. Od roku 2004 je v penzi, zároveň působí na částečný úvazek jako revizní lékař VZP. Žije v Pardubicích.
Ze zkušenosti „veselé vědy o smutných věcech“, jež mu v roli pěšáka medicíny poskytla bezpočet rázovitých figur i historek z všední praxe, vyrostl u autora naturel humoristy, který s laskavým nadhledem správce jejich tělesných schránek i s čechovovským pohledem na ornamentální tragikomiku jejich životů líčí vzlety a pády postaviček, nezřídka vyhovujících typologii Hrabalova „malého“ či Gogolova „zbytečného člověka“. Přestože tento sociální statut hrdiny měl od soudobé direktivní linie literatury zelenou, projevoval Pecháček od počátku úsilí zobrazit tento typ v jeho posunu vůči zdánlivé normalitě, v jeho očistné schopnosti vzdorovat nepřátelské realitě pasivní rezistencí, idealismem a nepřizpůsobivostí, poněvadž je ve shodě s Jungem přesvědčen, že „svět by byl bezútěšný bez odchylek od pravidel“. V debutu Amatéři: Jak svět přichází o básníky (1980) tak prorazil unylou krustu bezzubého maloměstského románu portrétem studentského ochotnického spolku, který se záviděníhodnou energií adolescentů nacvičuje značně neortodoxní verzi Tylovy Lesní panny. Specificky úsečně vyprávěná látka se stala základem série celovečerních filmů (scénáře s režisérem Dušanem Kleinem) Jak svět přichází o básníky (1982), Jak básníci přicházejí o iluze (1984) a Jak básníkům chutná život (1987). Po novele Červená rozeta (1981) a sbírce Sladkokyselých povídek (1982), jež do značné míry ovlivnila nutnost dostát očekávaným námětovým vzorcům a schematickým dialogům, vystoupil Pecháček z šedi průměru baladou Dobří holubi se vracejí (1985, film Dušan Klein 1988), v níž se jeho zájem o vnitřně silné životní ztroskotance soustřeďuje na neidylické prostředí protialkoholní léčebny. Ještě výrazněji než za pomoci typu a prostředí se však autorův styl vyprofiloval postižením churavosti jazyka, zejména důkladným podchycením a analýzou dobově ustrnulých frází, z níž se u Pecháčka odvíjí životadárná komika, pokud ji ovšem včas zabrzdí u hran komunální satiry. Dar postihnout deficity a stereotypy komunikace charakterizuje poetiku jeho „administrativního románu“ Vážení přátelé, ano (1988, film Dušan Klein 1989), který se v předsmrtném období kolektivistické ideologie vysmívá nejen stereotypnímu přežívání, jak ho zachytil Páral ve své „laboratorní zprávě“ Soukromá vichřice, ale také stylizuje provoz celého zahnívajícího systému do výrazně sarkastického rámce. Dosavadním vrcholem Pecháčkova humoristického talentu, který tyto charaktery i poetiku promítá na osu rodinné ságy o půlstoletí pod komunistickou kuratelou, představuje román Osvobozené kino Mír (2002, Literární cena Knižního klubu 2002). Na působivém konfliktu malého človíčka s Velkými Dějinami předvádí autor promyšlené provedení tématu „báječná léta pod psa“, jež nostalgickým protagonistům nemůže žádný historický proces definitivně upřít ani odcizit, přestože s tvrdostí vstoupil do jejich soukromých životů. Suverenitu románu podporuje časté střídání vyprávěcích perspektiv, magický prvek, citace a refrény dobových dokumentů mnoha stylů – a v neposlední řadě kompozice prózy, budované jako sled pěti desítek vypravěčových žánrových obrázků zavěšených v galerii. Pecháčkův nejnovější přírůstek do „básnické“ série – „filmová povídka“ Jak básníci neztrácejí naději (2004) – zastihuje postavy tváří v tvář čtyřicítce, krizi středního věku a všednímu českému kapitalismu bez iluzí, tak jak se aktuálně projevuje ve veřejné sféře menšího města. „Nepřizpůsobivý“ a vesměs sympatický idealismus hlavního protagonisty v ní graduje pochopením, že i rebelantství, má-li být rebelantstvím účinným, musí jeho nositel nutně projít procesem duchovního růstu a doceněním chybějících částí osobnosti, jež život přesahují (otcovství), avšak co do výrazu text zůstává již značně poplatný romantickým i formálním požadavkům na výslednou filmovou podobu celé pentalogie.
(pm)
Medailon je aktuální k 1. prosinci 2005
