Pavel Petr je bytostně moravským lyrikem, autorem, který ve svém rozsáhlém díle vzývá duchovnost a vyzdvihuje skoro až s romantickou zarputilostí emoce a intuici nad rozum a reflexi. Jeho první knížky (především Déšť ve vězení řeky, 1990) však zatěžuje eklekticismus a artistnost: Vliv monumentalizujícího Jiřího Kuběny, pod kterým se mladý básník ocitl, jej svedl k poezii silného patosu a výrazové expresivity, k afektovanému sdělování náboženských prožitků, k širokodechým promluvám, které pro samou touhu po transcendenci ztrácejí půdu pod nohama. Už tuto fázi Petrova díla ale charakterizuje volný, nepravidelný verš, fragmentární básnická řeč, překotné chrlení obrazů, které se míhají na hraně skutečnosti a snu.
S přibývajícími roky a sbírkami vstupuje do tohoto stále podmanivějšího obrazného proudu víc smyslovosti, víc všednosti: Básník z barokních výšin a vzdálených krajin biblických archetypů postupně sestupuje na zem, do reality, která si však i nadále uchovává symbolickou platnost. V tomto duchu kritik Jan Štolba rozeznává v dosavadním díle Pavla Petra „dvě tendence, které se v jeho tvorbě prolínají: První je tendence artificiální, sklon k verbalismu, ornamentům a velkým pojmům volně se vznášejícím mimo pevnější myšlenkový či obrazný základ. Tíhnutí k výrazům a symbolickým jednotlivinám, od nichž se a priori očekává, že významotvorně zapůsobí už svým pouhým ‚zjevem‘. Druhý proud je pak zemitější, plný vnitřního rytmu a dynamiky, těžící víc z přímých vjemů a smyslovosti, sytě barokizující v představách i v práci se slovem.“
Prozatímní vrchol Petrovy poezie, sbírka S tebou tmavé louky roztroušených ostrovů (2004), už svým titulem vypovídá o nynější autorské poetice: Rozsáhlé básnické celky, respektive řetězené verše, které v textech stojí nejprve za sebe a teprve potom za celek, originálně pracují s lexikem i se syntaxí, provádějí radikální řezy do tvarosloví a polemizují s kodifikovanou slovnědruhovou skladbou. Jejich kořenem může být básnický modernismus, ale i básnický experiment, případně estetika postmoderny: Kdo píše tuto sbírku formálně proměnlivých „elegií“, jak zní její podtitul, knížku, kterou se proplétá a naléhavě znovu a v různých variacích hlásí o slovo titulní obraz „tmavých luk“? Píše ji básník vnitřního modelu – autentickou imaginací obdařený surrealista, bezelstný artbrutista, anebo mediumik? Nebo programátor umělé krásy, tvůrce strmě estetických sdělení, ovšem s apollinairovsky lyrickou podstatou? Na jednom místě sbírky Pavel Petr ukazuje směrem dovnitř, slovy „z cizí krajiny jsou verše“, o kus dál ukazuje směrem ven: „nemám improvizaci, mám v sobě jenom strojové tempo.“
V jeho textech stále ožívají spirituální motivy, ale souběžně s nimi dostávají prostor tělesnost, erotismus a touha po široké krajině. Navzdory těmto v podstatě klasickým záchytným bodům čtenář častokrát a snadno propadne či spíše nechá se vtáhnout kamsi mimo: Za hranici srozumitelnosti a sdělnosti, do prostoru iracionality a tajemství, kterým vibrují a všemi směry se rozbíhají masy vnitřní textové energie. A něco jej nutí v těchto „tmavých loukách roztroušených ostrovů“ setrvávat, aniž přesně ví proč a aniž by hlasu svého básnického průvodce úplně porozuměl.
(rk)
Text je aktuální k 1. dubnu 2006
