Autoři

Od roku 1990 se věnuje výhradně divadelní režii: v letech 1990-1992 byl režisérem HaDivadla, v letech 2000-2002 umělecky spoluvedl Divadlo Na Zábradlí. Dnes spolupracuje jako režisér s desítkami malých i velkých scén po celé České republice, od roku 1979 inscenoval a režíroval více než padesát her. Žije v Brně, Luhačovicích, Zlíně a Praze.

Osobnost Jana Antonína Pitínského (toto umělecké jméno začal autor užívat v roce 1985) je synonymem moderní české divadelní a dramatické tvorby. Jeho umělecké aktivity se však dělí na sféru divadelnickou – Pitínský adaptuje různé literární texty, které pak často sám režíruje, v 80. letech organizuje tzv. pouliční akce, jeho divadelní kreace mají experimentální ráz a nazývá je baletní libreto, scénická montáž nebo scénické oratorium – a na sféru dramatickou, tj. na sféru vlastní autorovy dramatické tvorby. Pitínský je jedním z průkopníků tak zvaného alternativního divadla a tvůrcem jeho repertoáru, který má sice blízko k repertoáru divadel malých scén, odlišuje se však od něho větším příklonem k postmoderní poetice. Jeho první hry (zejména Ananas a Matka) tento typ poetiky v českém kontextu prosazovaly v nonkonformním prostředí nezávislých nebo k nezávislosti směřujících divadelních scén. Ananas se opírá o metodu asociativní montáže, v níž dominuje princip aluze, citace či parodické parafráze. Zatímco Matka, pokládaná za událost českého alternativního divadla 80. let, představuje groteskní přetransformování socialistickorealistického a vůbec pseudorealistického dramatu poválečného období, přičemž těžištěm hry se stal princip deformace jednotlivých promluv, dramatický jazyk ad absurdum zesměšňující dobovou frazeologii, ať už společenský žargon nebo přímo politickou hantýrku. Na rozhraní 80. a 90. let se v autorově dramatické tvorbě konstituovalo nové téma, které promítl do několika dalších her: problematika společenského outsidera, individua trpícího komplexy vykořeněnosti, ztrátou domova, traumaty pramenícími z latentní existenciální nejistoty. To vše v dramatických textech J. A. Pitínského prohlubovalo tragický pocit života, stavy deprese z pokřivených rodinných a soukromých vztahů. Jeho hra Park bývá výstižně charakterizována jako „podobenství o pokoře, vině a vykoupení“ (Kamila Černá). Analogické motivy dominují i v následujících Pitinského dramatech Pokojíček a Buldočina aneb Nakopnutá kára. Ve stínu autorových dramatických prací a zejména jeho režijních kreací setrvává jeho nepříliš rozsáhlá, ale významná tvorba prozaická, časově lokalizovaná do začátku 90. let. Například novela Praha. Intimní deník hrdiny je experimentálním typem stylizovaných vzpomínek, popisujících umělcovy dojmy z Prahy a z jeho „bloudění“ světem pražských aluzí i konkrétních reálií. Ještě zřetelnější autobiografický základ má retrospektivní próza Wolker a Bezruč (s podtitulem Kronika roku 1985), již sám Pitínský žánrově označuje za „román-deník“ a do níž promítá zejména snové vize brněnského knihovníka, postavy, v níž rozpoznáváme autorovo alter ego. Teprve na začátku třetího tisíciletí se J. A. Pitínský představil jako básník: výběr z jeho starších i novějších básní s názvem Lulku tatíčkovi vytváří přirozený doplněk k jeho dramatickým a prozaickým experimentům: převládá v nich stylistická poloha parodie a persifláže, korespondující s jazykovou groteskou a nonsensovou poezií. Z literárních aktivit umělcových stojí za zmínku rovněž jeho editorství generačního sborníku Uprostřed průmyslové noci – Antologie mladé jihomoravské poezie, dokládající jeho smysl pro moderní, respektive postmoderní tendence v českém básnictví na přelomu věků.

 

(vn)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006