Poezie Jaroslava Pížla působí v kontextu současného českého básnictví poněkud extravagantně. Především proto, že primární u tohoto autora nebývá sémantická výpověď, nýbrž zvuková kvalita textu, jakási „hudba slov“ či „orální literatura“. Pížl, který ostatně své básně často osobitě interpretuje a hlasem i gesty „dotváří“, vrací vnímatele k akustickým pramenům řeči, k uvědomění si, že slova byla prvotně zvuky. Už ve své prvotině Manévry (1992) představil autor svůj styl jako v podstatě hotový. Přestože jde často o etudy či básnická cvičení, je zde patrné, jak se text dává do pohybu na popud slovní zvukomalby provázené důrazem na rytmus a melodii vět. Ke svým básnickým hrám si autor často vypůjčuje knižní, mírně archaizovanou dikci a v duchu postmoderny takříkajíc degustuje různé poetiky. Jak napsal kritik Pavel Janáček: „Základním útvarem Pížlovy lyriky je výrazně zvukově organizovaný text na pomezí volného verše a básnické prózy, který se vyznačuje četnými stylovými i motivickými aluzemi na různé typy básnické moderny sklonku minulého století (především symbolismus a impresionismus).“ V dalších sbírkách dává Pížl svou originální básnickou výbavu do služeb poetické fenomenologie, tichého a vnímavého zření skutečnosti, které se místy stýká až s optikou východní filozofie: „terasa / kočka / Konev / v níž voda na zalévání se hřeje / Čas stojí // To vše nyní mé je.“ (Nyní). Svět podle Pížla je také světem viděným výtvarně – do krajin romantických obrazů se vlamuje autorova artistní zvukohra a patos s ručením omezeným: „Prostor je propast, v níž tepe tma: jen nízko nad obzorem požár zhasíná jak stále užší stuha nachu.“, „Měsíc a skály: jako by proudy měsíčního světla v prostoru průrvy otvíraly: prostor praská krájen stíny, jež jako nože vnořily se do krajiny…“ apod. Pokud není Pížlova slovní ekvilibristika přepjata přes míru, fascinuje a dojímá. Tam, kde se utápí v marnotratnosti a do-sebe-zahledění, hrozí pád v manýru, v efekt pro efekt: „Žhne žena žíhána žaluzií…“ Protilehlou stranou básníkovy hry na „vážnou“ poezii představuje jeho humor a ironie s ozvuky V+W, Ivana Vyskočila (u nějž básník studoval herectví) či divadla Sklep. K tomu patří i jízlivá reflexe procesu psaní, občas záměrný přechod do primitivní dikce či parodie poetických klišé („Za vraty malý psík k měsíci nezavyje / neb tento nevyšel“, „…v křesle umístěn vydávím občas tichý sten: místnost, v níž dlím, je osmistěn“ aj.) Za Pížlovými manipulacemi s jazykem cítíme básníkovu nedůvěru ve vážnost slova a zároveň i radost z překódování a znejistění konvenčních literárně–řečových vzorců. Po pěti básnických sbírkách si Pížl vyzkoušel také žánr prózy. Novela Sběratelé knih rozvíjí dobrodružné a potažmo i fantastické téma z prostředí zlodějů a překupníků cenných knih. Děj se točí okolo záhadné knížky, v níž je ukryto důležité tajemství a kvůli níž se hlavní hrdina stává štvancem bizarní zločinecké bandy. Kultivovaně napsaná próza, v níž se melancholicky ozývá echo chlapecké dobrodružné četby (stesk po čase dětství lze vystopovat i v autorových verších), zůstala ve stínu podobně laděných, magickorealistických románů Michala Ajvaze.
(jn)
Medailon je aktuální k 1. 8. 2005
Loděnice 097, 267 12
Autorská práva v zahraničí
Literární agentura Dana Blatná, www.dbagency.cz
