Svoje ostravské mládí komentuje – v roce 1999 v rozhovoru s Janem Kerbrem – takto: “Knížky, které jsem si ve čtvrtek kupoval, jsem zvládal za dva dny. Do dalšího čtvrtka bylo třeba vyplnit čas. Navíc kdo v patnácti nekouřil, nepil jabčák a nehrál na kytaru, byl za trotla. Praví hrdinové chodili na zábavu s řetězem. Když jsem konečně získal kazetu Plastic People, byl jsem zklamaný, že tam nejsou sprostá slova. Ostrava byla pro mě taková krvavá kremrole”.
Pokorný vystudoval režii na DAMU (jako důležitého pedagoga uvádí Jaroslava Vostrého) a s celým ročníkem přešel roku 1993 do Činoherního studia v Ústí nad Labem. Jednogenerační soubor pod Pokorného vedením (uměleckým šéfem byl do roku 1997) se stal štikou v rybníce českého divadelnictví: Realizační odvaha i dramaturgická svěžest vybudovaly souboru na sklonku devadesátých let výraznou pozici. Pro toto divadlo napsal Pokorný také své dva stěžejní texty, Taťka střílí góly (1998) a Odpočívej v pokoji (1999). Oba zvítězily v autorské soutěži Nadace Alfréda Radoka o původní divadelní hru a jsou považovány za první výrazné české pokusy o žánr coolness. Zatímco v Taťkovi je pod “drsnou slupkou” přítomna ještě značná dávka humoru (zvláště v karikaturách bezduchého sportovního fandovství), při četbě (i jevištní realizaci) druhého textu s tématem převaděčství mrzne úsměv na rtech. Pokorný sám také “drsné” autory uvádí jako režisér (vydařený byl především Ravenhillův Faust je mrtev v brněnském HaDivadle). Neklidný tvůrčí duch odvedl Pokorného z Ústí do brněnského HaDivadla, později do pražského Divadla Na zábradlí. Jako režisér spolupracuje také s Národním divadlem (výrazná inscenace textu tvůrčí souputnice Ivy Volánkové Stísněná 22). Pokorný, který od roku 1999 kromě několika drobných textů (např. Denis, epilog k Vagina-monologům, viz Svět a divadlo 2003/3) nic nenapsal, občas ale slibuje v rozhovorech novou hru.
(jk)
Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006
