V r. 1992 byla vyslána do Ruské federace jako zahraniční korespondentka a posléze především jako válečná zpravodajka z Kavkazu. V r. 1994 spolu s Jaromírem Štětinou založila soukromou novinářskou agenturu Epicentrum. Nějaký čas působila jako humanitární pracovnice v Grozném v Čečensku. Rok nato spoluzaložila občanské sdružení Berkat na podporu dětí, žen v Čečensku a Afghánistánu (v něm v posledních letech působí jako korespondentka) a uprchlíkům žijícím v ČR. V r. 1997 získala novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, v r. 2000 obdržela od prezidenta České republiky medaili Za zásluhy.
Těžiště literární činnosti Petry Procházkové spočívá především v její publicistické, zejména reportážní tvorbě, v níž podávala svědectví o konfliktech v bývalých republikách Sovětského svazu nebo v soudobých autonomních republikách Ruské federace. Psala však také o situaci v Kurdistánu nebo o gerilových bojovnících ve Východním Timoru. Pokud však jejím základním publicistickým žánrem je reportáž, resp. informativní článek opírající se o reportážní postupy a nazírání skutečnosti, ve svých beletristických knihách se Procházková snaží modifikovat způsob svého líčení. V publikaci Aluminiová královna si zvolila moderní publicistický žánr rozhovoru či interview a shromáždila v této knize vybrané rozhovory s Ruskami a Čečenkami, oběťmi rusko-čečenských válek z devadesátých let 20. století – s oběťmi, které přežily –, přičemž se vždy zaměřovala na tzv. obyčejné životy, nikoli na významné osobnosti, a na vylíčení zlomů a zvratů, které v jejich soukromí vypuknou během válečných střetů na pokraji občanské války.
Své zkušenosti z Afghánistánu promítla Procházková do reportážního románového dokumentu Frišta, v němž na jedné straně vylíčila poměry v této zemi po pádu Talibanu, po odstranění totalitního režimu Talibů, přičemž tuto situaci demonstruje na příkladu životní dráhy své hrdinky – napůl Rusky, napůl Tádžičky, provdané do válkami po léta zmítaného Afghánistánu. Ta se ve svém soukromém životě i ve své filosofii snaží nějakým způsobem skloubit hodnotové parametry takřečené východní kultury se společenskými a psychologickými podněty ze západní civilizace, posilující zejména lidské sebevědomí a rozšiřující horizonty možného společenského uplatnění. Právě překonávání výrazných rozdílů v nynější hodnotové hierarchii obou vzdálených kultur se nakonec stává osou tohoto autorčina reportážního beletristického vyprávění, které je založeno jednak na zevrubných znalostech sociálního myšlení v dané lokalitě, jednak na mimořádném smyslu pro mentalitu lidí žijících v těchto sedmibolestných zakavkazských končinách. Procházková ve své dokumentární próze Frišta předkládá v prvé řadě několikero možných koncepcí lidského osudu a subjektivního vyrovnávání se s jeho zákrutami.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. 1. 2010
