Autoři

Už názvem knižního debutu Apeiron se Pavel Rajchman, ačkoli člověk města a průmyslových krajin Mostecka a Pardubicka, přihlásil k přírodním a vesmírným živlům, které se pokouší zachytit ve svých panteisticky laděných, někdy až velmi insitních, třebaže i poučených verších. Jestliže v Apeironu i v následující básnické kompozici Androgyn využívá novotvarů a jazykových experimentů, není to pro něho samoúčelná hra obdobně jako není zaumnost a experiment nositelem významů u Rajchmanových básnických vzorů Emila Juliše (spojeného s básníkem mosteckou industriálností a sudkovským smutkem zdevastované krajiny) nebo Petra Kabeše, který sice stejně jako Rajchman porušuje slovesné vazby a logiku jazyka, ale s cílem vyjádřit a postihnout nevyjádřitelné a „nepřítomné“. Jak je už příznačné pro současnou českou poezii, i Rajchman pomocí verše vyjadřuje sám sebe a hledá v básnickém textu zrcadlo. Uvědomuje si – a již v prvotině to bude několikrát opakovat – že v čase avantgard a v poezii civilismu a všednosti byla pozornost k lidské duši a srdci zasuta nebo ztracena. Proto je nezbytné obnovit jakýsi hlubinně existenciální nebo archetypální princip básnivosti, proto se u něho počínaje Apeironem až k zatím poslední knize Neanone line jako spodní tón přilnavost k pevným, skalnatým a sošným útvarům, podléhajícím sice náporům vichřic a útokům živelnosti, ale přece jen člověku poskytujícím jistotu a pevnost, útulek nebo úkryt. Jsou-li tyto spíš podvědomé než vědomé metafory a obrazy ve sbírce Apeiron ještě obklopovány drsnou expresivitou a mladistvým siláctvím a buřičstvím, od Androgyna se Rajchmanova poezie zklidňuje a tiší do vyšších rovin meditativních a introvertních. V Androgynovi se poprvé objevuje milostné téma, téma hledání lásky kvůli obeznámení se s druhým člověkem, i s vědomím toho, že láska je vždy dílem a konstrukcí sebestřednosti a samoty. Protnutí se s milovanou bytostí se i v Rajchmanově pojetí podobá nečekanému zázraku, doprovázenému strachem i údivem, který v nás vyvolávají nedefinovatelné jevy. Je-li Rajchmanova poezii lyrikou volného prostoru, otevřené krajiny až pouště, vyznívající téměř šímovsky snově, včetně torz antických či biblických postav prostupujících jako stíny krajinou, neznamená to, že by se jednalo o básnění rurální, venkovanské. Ohlas Julišův, obloukem propojený ještě s avantgardami prvé poloviny dvacátého století, vede Rajchmana zdrženlivě tímto tichým a málo zalidněným prostranstvím spíš k jevům a zákonitostem periferním, k bytostem a věcem, rozprostírajícím se mezi nocí a dnem, městem a volnou krajinou, domem a bezpřístřešností. Z Apeironu jako by se vydělovaly další metamorfózy a struktury pravěkých živlů: v Androgynovi zaznívá výrazně bachelardovský motiv plamene a ohně, ze sbírky Padlome Lome! jako by vertikálně a strmě vytryskla mořská opona, náhle se před námi tyčící oceán s mámivou hladinou a zrcadlením stejně tak jako až s tíživě nahlíženými hlubinami. Bytí a nebytí mezi erupcemi a nespoutaností přírodních i lidských živlů jsou v autorově čtvrté knize Průzor do vymyšlené bytosti přervány hlubokou deziluzí až depresí, související nepochybně s citovými otřesy i s přerodem mladého básníka v dospělého muže. Objevoval-li se už od první knihy v celé Rajchmanově tvorbě jako jeden z dominantních motiv pláče, nářku, slzy, smutku, melancholie, pak právě v této zlomové knize takové metaforické prostředky převažují a kulminují. Až do tohoto okamžiku byla básníkova tvorba nezatížena intelektuálností a kulturním koloritem. Její filozofičnost vyplývala z živelnosti a dostávala spíš podobu zažité nebo i protrpěné moudrosti, nastřádané životem a jeho dychtivostí. V zatím poslední knize Neanone se objevuje básník zcela jiný, kontrastující s obrazem, který bylo možné rekonstruovat z jeho prvních knih. Už to není jen člověk rudimentárně a někdy i osobitě a panteisticky přemýšlející o dantovských kruzích života a smrti, ale náhle je to tvůrce, který se inspiruje tu dílem filozofovým (např. Heideggerovým), tu obrazností a představivostí klasicky výtvarnou (Egon Schiele, Joan Miró, Francis Bacon) nebo filmově vizuální řečí, která jako by v nových Rajchmanových básních přecházela údolí mezi realitou a virtualitou, skutečností a iluzí, a rovněž mezi jednoduchostí a jednoznačností, kdysi v jeho verších tak sympatickou, a spletitostí nynějšího života s jeho necitlivým atakem na duševní stav a rovnováhu, které básník nadále vnímá jako epicentrum své lyriky. Teprve poslední sbírka Neanone je kolbištěm, boxerskou arénou, kde se svářejí dva základní principy: princip subjektu, ega, chápaného téměř v duchu Fichtově a Hegelově jako nedotknutelné individuum, které v zásadě nemůže ani nechce sdělit světu skutečný poklad svého nitra, a princip faktů a poznatků nabytých a vstřebaných, pokus o průnik k tomu, co pluje nad námi nebo pod námi a čeho se zachytáváme právě ve chvíli závrati ze sebe samotných. Soudě z nových Rajchmanových veršů, zatím publikovaných časopisecky např. v 21. čísle literární revue Weles, spěje Rajchmanovo vytříbené básnictví k určité askezi, k purismu užitých lyrických prostředků, k málomluvnosti a exaktnosti či k cizelérství, jaké vyznačuje třeba vrcholné verše Kabešovy. Je možné konstatovat, že Pavel Rajchman je básníkem spíš minulých a ztracených světů citovosti a mytičnosti a že má dar zobecňovat a prizmatem zraněné duše vidět i mnohé z bolestí světa.

(js)

Medailon je aktuální k 1. lednu 2008

Rozhovor s Boženou Správcovou Myslím, že rozum překáží myšlení (Tvar, 2/2011)

Rozhovor s Pavlem Rajchmanem (Tvar,1996)

Padlome Lome! (Aluze 2/1999, Igor Fic)