Autoři

Jméno Pavla Rejchrta bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech dobře známé zejména v svobodomyslných kruzích českého protestantství a v tomto prostředí také kolovaly jeho básnické texty a prózy, představující svébytnou duchovní odnož našeho literárního disentu a samizdatu. Svým způsobem byl tehdy Rejchrt ještě známější jako výtvarník a restaurátor (výtvarné tvorbě se doposud intenzivně věnuje), jenomže tento tvůrce nejenom jako výtvarný umělec, ale i jako básník a prozaik (resp. autor filosofických dramatických textů) vždy působil a tvořil v ústraní, mimo spolky a instituce. A tak se stalo, že jako literární tvůrce debutoval nikoli hned po listopadu 1989, nýbrž až o několik let později, ve chvíli, kdy vrcholný boom literatury zakázané a zapovězené již víceméně odezníval a filtrem dalších nakladatelských záměrů procházela stále častěji opomíjená díla, která přitom zjevně složila zkoušku času – a to se týkalo právě rukopisů Pavla Rejchrta. Celé doposud vydané umělcovo dílo však představuje především jednu specifickou variantu současné literární tvorby: Ztělesňuje totiž pozoruhodné úsilí o symbiózu duchovní tvorby, často inklinující k pasážím teologickým či exegetickým, s žánrem filosofické lyriky či esejistické prózy (nemluvě o autorově dramatických opusech např. z knih Strážce a příchozí nebo O smlouvách dvojí krve, které tvoří příklad novodobého duchovního mystéria), přičemž nikoli náhodou v obou sférách, v próze a poezii, dochází u autora k četným žánrovým proměnám nebo k výraznému žánrovému převrstvování konkrétní výpovědi. Veškerou dosavadní Rejchrtovu tvorbu je záhodno vykládat jako druh filosofického poselství a zároveň jako typ morálního rozjímání nad přítomností světa celého a české společnosti zvlášť. Vysoce mravní apel, který zaznívá z jeho starších i novějších textů, však nesvědčí o případném tíhnutí k moralizátorství nebo k mentorství; Rejchrt má už od svých začátků blízko k základní polaritě světa pozemského a nadpozemského, k kontradikci života ve víře a života v nevíře, života duchovního a neduchovního, přičemž jeho texty stojí právě na těchto etických kontrastech. Proto směřují pokaždé k vášnivé filosofické výpovědi – a zejména tato vášnivost, zaujatost, vznětlivá estetická temperatura autorovy invence nebo imaginace mimo veškerou pochybnost odděluje jeho filosofické texty od textů „účelových“, modlitebních či obecně teologických. V mnoha případech Rejchrtovy prozaické texty vyznívají jako esejistická zamyšlení nad řádem světa i nad řádem lidských věci, zatímco jeho poezie tvoří svérázný můstek „mezi nebem a zemí“. Lidská situace zde hraje roli jakéhosi fundamentu sdělení, plní úlohu společného jmenovatele našeho úzkostného pobývání na světě a přemítání o něm. Hloubavý, esejistický ráz Rejchrtovy literární tvorby má totiž ze všeho nejvíc právě ráz přemítání – a zmíněná dimenze přemítání je zpravidla prostoupena a proniknuta veskrze beletristickými figurami a vůbec literárními výrazovými prostředky. Pak ovšem není nikterak náhodné, že Rejchrt ponejvíce tíhne k pamfletu, ironii, nadsázce, grotesce, k sardoničnosti a sarkastičnosti, a právě prostřednictvím takového filosofického postoje pak nastavuje světu a lidem nic nezkrášlující příslovečné zrcadlo. Literární kritika se zvláště vzhledem k tomuto rázu autorova díla, oscilujícího mezi beletristickým a esejistickým laděním, obvykle potýká s možnostmi včlenit a začlenit umělcovy knihy do kontextu současné prózy a poezie. Pavel Rejchrt dozajista není žádný autor nezařaditelný (takoví nejsou), celé jeho dílo je však poznamenáno vědomou stejně jako podvědomou polemikou sui generis s vládnoucí postmoderní poetikou – a je zjevné, že tento autor vychází z jiných, spíše starších estetických podnětů. V relativně dosti sporadické kritické reflexi autorových textů se zdá být zřejmě nejvýstižnější a kriticky nejpregnantnější postřeh, podle něhož lze Rejchrtovu tvorbu nahlížet jako typický příklad evangelického existencialismu, případně jako protestantskou modifikaci existencialismu křesťanského, u nás reprezentovaného především staršími tvůrci jako byli či jsou Ivan Slavík a zejména Vladimír Vokolek či Zdeněk Rotrekl. Problémy, které jsou spojeny se začlěněním Rejchrtových děl do vývojového kontextu českého písemnictví na rozhraní dvou století a tisíciletí, jsou ovšem prohloubeny i komplikovanou genezí nynějších umělcových literárních prací. Celá řada z nich vznikla v původní podobě již mnohem dřív, nejčastěji na sklonku let sedmdesátých, a proto byla pro soudobá knižní vydání buď přepracována (někdy pak i napsána zcela nově, jakoby „na motivy“ někdejšího básnického či prozaického textu, nejednou tedy autorových juvenilií), anebo podrobena velice přísnému výběru, rozvržení do nových celků atp. Zároveň je třeba připomenout ještě důležitou skutečnost, že mnoho Rejchrtových textů, zejména básní a básnických skladeb, nebylo ještě vydáno, konečně též významný rys autorovy tvorby, totiž jeho imponující, v českém prostředí značně ojedinělou polyžánrovost. K výtvorům vzešlým z umělcova pera totiž patří kromě poezie, próz a dramat (či dramatických mystérií) rovněž četné eseje (vesměs s tematikou duchovní), publikované spíše časopisecky, a dokonce i literární kázání (Dvanáct kázání), která se ovšem dají číst a vykládat též jako texty esejistické. Z užšího pohledu je možné mít za to, že Pavel Rejchrt je vrcholným představitelem současné české protestantské prózy a poezie, tj. sféry, která teprve čeká a svého fundovaného vykladače, zároveň je však zjevné, že jeho literární naturel je mnohem širší, hlubinnější, nadčasovější a „nadprostorovější“, a že se skutečně pohybuje v mnohdy tolik trýznivých intencích existencialistického nazírání světa. V rámci litanické, ale i sžíravě pamfletické a naši současnost hněvivě, leč především bolestně pranýřující poezie má v autorově básnické tvorbě významné místo například jeho sbírka Labyrint země Sinear, zatímco velkou tvůrčí bilancí jeho poetického tvoření se stal soubor Světlo v čas večera, dokládající velké estetické a žánrové rozpětí umělcových dispozic. Neméně závažné, ne-li ještě výraznější je Rejchrtova prozaické dílo: Od starších či modifikovaých povídek z výboru Tvárnosti tušeného dospěl spisovatel přes esejistickou knihu satir a pamfletů v próze Neodbytný průhled až ke strhujícímu „dvojrománu“ Samochodci víry. Především toto dílo je v prvé řadě románovou alegorií nebo beletrizovaným traktátem, čili takovou knihou, která spojuje literární rovinu s filosofickým svědectvím o našich životech, o jejich smysluplnosti či pohříchu také o jejich mnohdy tolik zbytnělé nesmysluplnosti. V Samochodcích víry autor zcela přirozeně a oprávněně klade důraz na bytostnost niterné etiky, na mravnost jak všeho vnitřního, tak všeho vnějšího či vnějškového v našem jednání a myšlení. K tomuto mnohdy draze vykoupenému poznání nepochybně vedou rozmanité cesty – a Pavel Rejchrt některé z nich ve svém novém románu zpytuje jako vskutku fascinující duchovní drama duše i ducha.

(vn)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2008