Prozaik, básník, překladatel a publicista Pavel Řezníček se narodil 30. ledna 1942 v Blansku. V Brně absolvoval jedenáctiletou střední školu, studia na dvouleté Střední knihovnické škole nedokončil. Od roku 1965 vystřídal řadu manuálních zaměstnání (mimo jiné frézař, skladník, archivář, knihvazač, podúředník na poště); od roku 2002 v důchodu.
Překládá z francouzštiny (Joyce Mansour, Ambroise Vollard, Benjamin Péret ad.). Od roku 1974 žije v Praze.
Během vojenské služby v Plzni v letech 1961-1963 se Pavel Řezníček seznámil s Petrem Králem, který v něm podnítil zájem o literaturu a zejména o surrealismus – a svému „objevu“ surrealistické poetiky již autor zůstal trvale věrný, i když do kontextu poválečného surrealismu vnášel nové podněty a inklinoval zvláště k černému humoru a využíval impulsů pramenících z estetiky patafyzična. Řezníček začínal jako básník a vytvářel zpravidla svérázné varianty asociativního básnického pásma a takzvaných obrazů-signálů, přičemž své bytostné tíhnutí k surrealismu v poválečné podobě promítal i do nepřetržité umělecké polemiky s tradičními kánony českého poetického bel canta. Tyto soubory autorových veršů však od konce 60. let existovaly pouze v kruzích surrealistického samizdatu a k širší veřejnosti doputovaly až po roce 1989, tj. dvě desetiletí po svém vzniku (výbory Kráter Resnik a jiné básně, Plovací sval, Tabákové vejce).
Surrealistická inspirace a především sféra patafyzického vidění světa maximálně poznamenala též Řezníčkovu hojnou tvorbu prozaickou, v níž rozvíjel obzvláště svou pitoreskní imaginaci – nejprve v lyrické burlesce Zrcadlový pes. Postupně ale dokročil až k vytvoření svébytného řezníčkovského světa věcí a lidí, pro nějž je nanejvýš charakteristická všudypřítomná metaforizace, mnohokrát spojená rovněž s antropomorfizací tohoto svérázného sémiotického vesmíru. Toto autorské zaměření se naplno projevilo již v Řezníčkově prozaickém debutu Alexandr v tramvaji a získalo kanonické rysy ve spisovatelově kritikou nejuznávanější próze Strop, líčící ve sledu groteskních scén a výjevů učiněný chaos vizí, vytryskávajících z našeho podvědomí a vstupujících do našeho povědomí. V jiných umělcových prozaických textech se jeho černý humor vydatně snoubí s expresivně lyrickým pře-uspořádáním struktury díla – například protagonistou prózy Vedro se stává vedro jako bytost nikoli sice z masa a kostí, vyznačující se však „normální“ lidskou psychikou.
Surrealistická imaginace tvoří osu také pozdních autorových knížek, v nichž se i nadále rozvíjejí bizarní asociativní řetězce, vynalézavě a hyperbolicky variující archetypy našeho vědomí (umělec mj. popisuje velkolepou svatbu papeže s masařkou) a zdůrazňující až maximalisticky skloubenou paralelitu světa vnějšího a vnitřního. Samostatnou kapitolu v Řezníčkově prozaické tvorbě představují jeho groteskně stylizované „vzpomínky“ na ovzduší panující v autorském okruhu tak zvané brněnské literární bohémy v 60. a na začátku 70. let (Hvězdy kvelbu, Popel žhne, Blázny šatí stvol), v nichž vedle sebe volně koexistuje rovina fiktivní, recesistická, stejně jako rovina blížící se dokumentárnosti, kdy u Řezníčka výjimečně zaznívají i tóny laskavé nostalgie, jakož i humor kupodivu nikoli černý.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. dubnu 2007
