Autoři

Beletristické texty Sylvie Richterové začaly kolovat již koncem 70. let minulého století v samizdatu a poté v exilových vydáních. Teprve až v 90. letech mohla být autorka vydávána oficiálně i ve své vlasti. Přestože její knihy nepatří k časovým, dobově podmíněným dílům, je dobré mít toto publikační zpoždění na zřeteli. Prvním třem autorčiným prózám, shrnutým později do souboru Slabikář otcovského jazyka, je vlastní zpřítomnění uplynulého času (až k ranému dětství) a hledání smyslu prožitého skrze text. Autorka chce „vyslovit sebe sama“, „artikulovat se“, aby skrze řeč dosáhla sebepoznání. Nestačí ji zaznamenat, že stalo se to a to, tak a tak, ale snaží se proniknout jako by „za“ prosté události. Sleduje vnitřní pnutí paměti až k prazážitkům, k příčinám a následkům sahajícím za horizont jednoho života. V některých aspektech tak osobitě rozvíjí podněty Věry Linhartové, jejíž tvorbou se teoreticky zabývala. U Sylvie Richterové však návraty ke kořenům ústí nakonec vždy v hledání přítomnosti. Formálně se spisovatelčiny první tři prózy pohybují v blízkosti deníkových záznamů (i když silně stylizovaných), je pro ně charakteristická fragmentárnost i nedůvěra v iluzivnost fabulace. Richterové je v této fázi tvorby cizí jak konstruovaní fiktivních dějů, tak i klasická, tj. lineární vypravěčská technika. Autorka chce postihnout, jak jsou vzpomínky skutečně uloženy v našem vědomí, sleduje čas osobní, nikoli reálný, čas, „který se rozevírá dopředu i dozadu“. Ovšem i přes privátní ladění je tato „trilogie“ v posledku obecnou meditací nad lidskou existencí: „Otázka, která tu stojí na každé stránce, může být shrnuta i v jedné větě: Kde je pravé místo lidí a věcí?“ Jako červená nit se celým autorčiným dílem vine též reflexe spisovatelství, na jedné straně pochyby o smyslu psaní a zároveň „neodolatelný pud vyprávět život“. Následující dva prozaické texty – Rozptýlené podoby a Druhé loučení – se odklonily od vzpomínkového proudu a dokonce v nich můžeme vysledovat i určitý návrat k fabulaci. Obě knihy tvoří kontrapunkt a zároveň soulad ve složitosti optiky, s níž autorka vnímá člověka. Na jedné straně stojí „rozptýlené podoby“ jednoho konkrétního já (viz motto M. Prousta: „Všechny ty různé životy, které vedeme souběžně…“), a na straně druhé jednota různých lidských příběhů, jednota bytí: „Žijeme všichni stejný příběh, ale každý jinou jeho část.“ Tyto prózy mapují mj. možnosti mezilidského dorozumění a souběžně s tím také meze vypravěčských experimentů: „Hranice sdělitelnosti jsou velice úzké, to nejdůležitější neprojde.“ Richterová patří spolu s V. Linhartovou, D. Hodrovou či Z. Brabcovou ke spisovatelkám, které prizmatem nevšedních narativních postupů dokáží nahlížet bytí v jeho mnohovrstevnatosti. Jestliže se některé pasáže autorčiných próz blížily básním v próze, s poezií jako žánrem se Richterová vyrovnala zatím dvěma sbírkami – Neviditelné jistoty a Čas věčnost. Minimální plocha básně jí umožňuje jít až na dřeň jazyka. Fascinuje ji blízkost významově odlišných slov, jejich vizuální či zvuková podobnost, pohrává si s etymologií, při objevování rýmu neváhá sestoupit až k pramenům dětských říkadel. Zatímco v první sbírce je pro ni představivost „zrcadlem neviditelných jistot“, v knížce existenciálních bilancí Čas věčnost nahlíží život v perspektivě jeho konečnosti („na prahu prachu“) oscilujíc mezi nadějí a úzkostí. O to palčivěji se tu vrací motiv reflexe psaní („Psaní prýští ze smrtelné / rány…“) i omezenosti lidského poznání. Nikoli náhodou nechává autorka řadu otázek bez odpovědí. Zcela plnohodnotnou složku díla S. Richterové tvoří i volná „trilogie“ svazků literárněvědných studií (Slova a ticho, Ticho a smích, Místo domova), konvenující jejímu analytickému naturelu. S odstupu své italské observatoře, vybavena vhledem a citem pro slovo a poučena na evropském písemnictví i na různých literárněvědných školách analyzuje dílo vyhraněné skupiny českých spisovatelů, básníků i prozaiků (viz V. Linhartová, M. Kundera, J. Hašek, L. Vaculík, J. Skácel či J. Kolář). Mezi její úhelná témata patří: domov a exil, ideologie a paměť, etika a estetika, centrum a periferie a také napětí mezi „vyhrocenou nespolehlivostí a zároveň osudovostí řeči“ a tichem, jímž se člověk vrací do „nepojmenovatelného, ale také nezcizitelného světa o sobě“.

(jn)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006

E Sylvie.Richterova@uniroma1.it

Rozhovor na téma románů Milana Kundery; druhá část rozhovoru (ČRo 7 − Radio Praha, 7. a 14. června 2009)

STOLZ-HLADKÁ, Zuzana. Vzdálení od sebe sama aneb Lov na Slepého Narcise (Druhé loučení jako prozatímní syntéza prózy Sylvie Richterové). In Světová literárněvědná bohemistika II.: Úvahy a studie o české literatuře. Ústav pro českou literaturu AV ČR: Praha, 1996.