Autoři
Zdeněk ROTREKL
„Český básník moravského původu“, jak jej nazývá Jan Trefulka, ale také prozaik, esejista, publicista, autor rozhlasových her a literární vědec (především historik a kritik) oslavil 1. října 2006 své 86. narozeniny – a to v plné práci nad knihou pamětí.
Narodil se v rodině obchodníka se zahradnickými potřebami v Brně, kde po většinu svého života přebýval a kde žije doposud. Záhy částečně osiřel, o rodinu se starala matka. Spolu s ní prožil Rotrekl své dětství v domě s rozlehlou a starobylou zahradou (jež později vejde do jeho básní a próz) na Údolní ulici nedaleko Obilního trhu. Záhy poznal kulturní trojjedinost moravské metropole, města českého, německého i židovského, trojjedinost dvojí totalitou nenahraditelně zničenou. Za druhé světové války se účastnil protifašistického odboje (později zpracovaného v prózách); proti druhé – rudé – totalitě bojoval, jak sám říká, „před únorem, během února i po únoru“. To už měl za sebou klasické gymnazium i téměř ukončené studium na Masarykově univerzitě; na níž se také – jako přesvědčený křesťanský demokrat – podílel na studentském životě politickém. Nejen z něho, ale také ze školy byl po únoru 1948 vyloučen (studia dokončil až 1968, s titulem PhDr.). To již měl za sebou časopisecké otisky textů a vydání prvních tří knih básnických, účast v širším redakčním okruhu kolem časopisu Akord, členství v Moravském kole spisovatelů i Syndikátu spisovatelů. Po svém zatčení v roce 1949 byl 17. listopadu téhož roku odsouzen k trestu smrti – trest byl nakonec cestou milosti změněn v doživotní žalář: pracovní síly vězňů bylo třeba využít při těžbě uranu. Z komunistických koncentráků se Rotrekl vrátil až počátkem let šedesátých (s podlomeným zdravím) – tři měsíce po smrti matčině, jejíhož pohřbu se nesměl účastnit. Byl zaměstnán jako dělník. V půli šedesátých let se oženil a založil rodinu (manželka Marie, syn Zdeněk Tomáš). Koncem 60. let se opět mohl účastnit na kulturním dění: spolupracoval s brněnským rozhlasem, Lidovou demokracií a stal se „redaktorem pro kulturu a Moravu“ lidoveckého čtrnáctideníku Obroda. Za normalizace byl intenzivně činný v několika disidentských skupinách; Rotrekl byl např. zakládajícím signatářem Hnutí za občanskou svobodu (1988), na jaře 1989 obnovil (ještě v samizdatu) vydávání kulturní revue Akord, podílel se na vydávání moravské verze revue Střední Evropa – totiž Proglasu. Od r. 1971 je v invalidním důchodu. Po listopadu 1989 (jehož se aktivně účastnil) opět vstoupil do veřejného života: je zakládajícím členem Syndikátu českých novinářů, Obce moravskoslezských spisovatelů a Konfederace politických vězňů. Obnovil spolupráci s rozhlasem, s Českou televizí spolupracoval na medailonech vězněných a pronásledovaných spisovatelů. Je nositelem mnoha cen a vyznamenání, mj. Ceny Jana Zahradníčka, Řádu sv. Cyrila a Metoděje, Řádu T. G. Masaryka, Ceny Karla Havlíčka Borovského a Ceny Jaroslava Seiferta. V současnosti spolupracuje s nakladatelstvím Atlantis na vydávání svých Spisů a dokončuje knihu pamětí. Po časopiseckých otiscích ve studentském Jitru debutoval Zdeněk Rotrekl (tisknoucí za války také v Řádu či Akordu) knižně básnickou sbírkou Kyvadlo duše (1940); do konce 2. světové války stačil ještě napsat Pergameny (vyšly 1947) a Kamenný erb (1944); z rukopisných sbírek Žalmy a Pěvec florentský se zachovala toliko torza – většina byla ztracena přičiněním StB při domovních prohlídkách po Rotreklově zatčení. O rané poezii Zdeňka Rotrekla píše Jaroslav Med, že její autor „se představil jako básník výrazně katolické spirituální orientace, usilující postihnout značně expresivním veršem transcendentální rozměr veškerého bytí. Intelektuální ráz Rotreklovy poezie je zdůrazněn určitým aristokratismem, symbolizujícím nostalgický stesk po vznešených tradicích minulosti, po životě bohatě vrstveném kulturou. Díky této estetizující aristokratičnosti, vzdáleně připomínající symbolistně rilkovský básnický svět, jsou Rotreklovy snové vize i průhledy do dětství plny symbolistních dekorací a ornamentalizujících stylizací. Tuto stylizaci – v struktuře Rotreklových veršů ji dokládají četné poetismy, přechodníky i slovosledné inverze – básník chápal jako obranu proti válkou dehumanizované společenské atmosféře.“ Roky 1945–1948 vyplnil Rotrekl především kulturní a politickou publicistikou (Akord, Vývoj, Národní obroda, pražská mutace Lidové demokracie) – z ní si zaslouží zmínku například jeho (a Strakošova) polemika s mladofrontovním D. Šajtarem. Z původní umělecké tvorby jsou důležité otištění první prózy (Sad v časopise Akord) a vznik cyklické básnické skladby Děje, již směle můžeme řadit po bok Zahradníčkova Znamení moci či Dvořákovy Symfonie XX. století. Ve stalinských lágrech a bez jistoty, že vůbec kdy najdou svého čtenáře, vznikají verše sbírky Malachit (do téhož prostředí se později Rotrekl vrací románem Světlo přichází potmě). S větší uměleckou přesvědčivostí – vždyť také z jistého časového odstupu – bylo dané téma zpracováno ve sbírce Hovory s mateřídouškou; ta vzniká až po autorově propuštění, a nejsilněji se v ní, snad z celé Rotreklovy tvorby, objevují názvuky surreálné: v ní a od ní je našemu básníkovi poezie svorníkem osobní smyslové zkušenosti, paměti a studia, průsečíkem aktuálního hmotného bytí s tradicí duchovní. Šedesátá léta jsou navíc opět dobou výrazné Rotreklovy činnosti publicistické (především v brněnské mutaci Lidové demokracie a ve výše již zmiňované Obrodě). Normalizace, doba vynuceného veřejného mlčení, není ovšem pro Rotrekla dobou úplného ticha: naopak – 70. a 80. léta představují jeho nejvýznamnější tvůrčí období, přičemž sám autor se v té době zabývá poezií, prózou, rozhlasovým dramatem, literární a šířeji kulturní esejistikou a publicistikou. Ve své tvorbě opakovaně tematizuje někdejší kulturní trojjedinost, tradici i přítomnost, duši i fyzis rodného města (Nezděné město, 1971), poetické výdobytky svých předchůdců (Halas, Palivec) odívá do hávu velmi moderního experimentálního verše (Stromy ptáci zvířata a podobní lidé, 1973; Neobvyklé zvyky, 1974 – obě sbírky předznamenávají dikci knihy Basic Czech), současnost se mu promítá na palimpsest dávných křesťanských tradic (Chór v plavbě ryby Ichthys, 1976–1979), sémantizuje gramatické ve sbírce Basic Czech (nejdůsažnějším Rotreklově experimentu z let 1979–1983) a na konci osmdesátých let (tedy i na samém konci normalizace) píše Němé holubice dálek, v nichž se – zrcadlena současným stavem světa a společnosti – dočkala od katolického básníka své snad nejvýraznější pocty kultura židovská. Z časů normalizace pocházejí také (kromě několika verzí budoucího románu) dva významné prozaické soubory: Kniha apokryfů kouzel a zaříkávání (rytmovaná experimentální nesyžetová próza) a výbor Sad a menší prózy (mapující Rotreklův prozaický vývoj od počátků do 80. let; tedy od živlu lyrického – básně v próze – k epické koncentraci v žánru povídkovém). V téže době vznikají také četná rozhlasová dramata (počatá ovšem už na konci let šedesátých co výsledek čerstvě navázané – a normalizací stejně čerstvě ukončené – spolupráce s brněnským rozhlasem). Z nich zmiňme alespoň Popis pohřbívání mýdla a kostní moučky o osudu Židů za holokaustu; jde o „polyfonní kompozici, která je mučivou meditací na jeden časový okamžik, jenž je chápán jako trvající“ (J. Blažejovský). K formování disidentské paralelní polis přispívá Rotreklova publicistika, esejistika a tvorba literárněvědná: Skrytá tvář české literatury (1976) je vlastně slovníkem zakázaných autorů převážně (s výjimkou Halase a Trefulky) křesťanské provenience; a to slovníkem soustředěným na shromáždění nesnadno dostupných údajů biografických – opomenuta je poněkud bibliografie díla, opomenuto je také jeho hodnocení. Na přelomu 70. a 80. let pak vzniká k jednomu z ústředních Rotreklových témat (průsaku tradic do dnešního života a umělecké tvorby) se vážící esejistický soubor Barokní fenomén v současnosti. Publicistika se pro Rotrekla (také vzhledem k aktuální společenské a kulturně-politické situaci a vzhledem k jeho účasti v redakcích Akordu a Proglasu) stává důležitou též na přel. 80. a 90. let. Ještě důležitější však pro našeho autora je to, že opět může svobodně publikovat: 43 let od vydání Pergamenů mu konečně (oficiálně a doma) vychází další knížka – soubor Básníkův skrytý čas (jejž připravil Karel Coural). Další (a kvalitnější) výbor z Rotreklovy tvorby – tentokráte jen básnické – uchystal Jan Trefulka (Sněhem zaváté vinobraní, 1991). Kromě postupného vydávání nedostupné či dokonce prozatímně jen rukopisné Rotreklovy tvorby se čtenáři dočkali též nových opusů: básnické sbírky a románu. Cestovní klínopis obsahuje několikavrstvé prolínání různých tradic v textu záměrně fragmentárním a eliptickém, velmi těsně k sobě shlukujícím zdánlivě nesourodé a nesouřadné: jako by v básni probíhal několikerý děj, protékaly jí rozličné látky, intertextové vazby a zdroje inspirační – za znásobení vypovídajícího subjektu (o němž možno říci: co jiný subjekt, to jiný diskurz). Jde o poezii výsostně intelektuální, dožadující se soustředěného a poučeného čtenáře (jako ostatně většina Rotreklova díla). Román Světlo přichází potmě, který dopsal autor už více než osmdesátiletý, je Rotreklovým nejdelším textem (nejen) epickým: téma odpovědnosti člověka za život a duši je tu podáno na plátně novějších českých dějin – a to v mnohovrstevném textu, v němž vedle realistického podání nalezneme i prvky prózy gramatické a surreálné. Tento román vychází jako 2. svazek Rotreklových Spisů, jež vydává brněnské nakladatelství Atlantis. Jako 1. svazek vyšel pod názvem Nezděné město konvolut Rotreklova díla básnického, ve 3. svazku (Podezřelá krajina s anděly) najdeme autorovy prózy a rozhlasové hry, v 5. svazku (Skryté tváře) práce literárněvědné a esejistické. 4. svazek bude obsahovat paměti (Hnízda ze stromu, který odchází), 6. svazek (Svoboda není dar) výběr z Rotreklovy publicistiky. Tvorba Zdeňka Rotrekla je součástí experimentující větve české duchovně orientované poezie; za její předchůdce můžeme považovat z literatury světové Paula Valéryho, z autorů domácích Františka Halase, Josefa Palivce a Ivana Jelínka. Rotrekl si však bere také z jazykového experimentu Skupiny 42 a let šedesátých (též pro vlastní tvorbu prozaickou), a ze surrealismu. V publicistice a esejistice navazuje na okruh kolem revue Na hlubinu (Braito, Dacík, D. Pecka), Akordu (A. Vyskočil, M. Dvořák, J. Zahradníček, J. Čep) a křesťanskodemokratických revuí těsně poválečných (Chudoba, Tigrid, Koželuhová, Strakoš). V literárněvědných statích přijal poučení z Arna Nováka a z personalistické kritiky V. Černého. Ústředním tématem je mu zpřítomnění tradice v současnosti, zápas o lidskou identitu, svobodu a duši. Nepodléhajíc ideologickým floskulím zůstává jeho dílo nadčasově platné.
(ih)
Medailon je aktuální k 1. listopadu 2006
Kontakty a odkazy
Nakladatelství Atlantis
