Tvůrčí stipendia absolvovala mimo jiné v Rakousku a Německu, v roce 2007 absolvovala měsíční rezidenční pobyt pro zahraniční dramatiky v Royal Court Theatre v Londýně. Za německý překlad výboru ze sbírky Není nutné, abyste mě navštěvoval získala v roce 2003 německou Cenu Huberta Burdy, její divadelní hra Niekur byla oceněna v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka 2006. Žije v Praze.
Expresivní lyrika Kateřiny Rudčenkové má charakter beckettovského svědectví o nemožnosti sdílení a marnosti sdělení. V této „anatomii samoty“ (Vladimír Křivánek) jsou lidské bytosti odsouzeny k věčnému míjení, k pochodování černými tunely, které se nikde neprotínají. Řeč, kterou postavy vedou, je řečí pro sebe, absurdním monologem, který má jen minimální možnost proměnit se ve smysluplný dialog. Básnířka setrvává v neproniknutelné skořepině, která vyděluje její hypersenzitivní já ze světa, a přežívá ve vzpomínkách mezi rozpadajícími se torzy psychických dramat, v potemnělé krajině smutku, svíravé tísně a fatálního odcizení: „Straním se lidí Jsem jen tím / co je doprovází jako vítr nebo je sleduji / jako zvěř beze smyslů“. Tuto skepsi ale místy prosvětluje houževnatá touha znovu se pokusit překlenout propast mezi dvěma lidskými monádami, vydat se na moment světu a vyvzdorovat na něm alespoň vteřinu harmonického bytí („Půjdu dál, půjdu, vrhnu se.“). Rudčenkové poezie se pohybuje po křivce sinusoidy: balancuje mezi momenty skutečného žití a okamžiky pouhého trvání, mezi vrcholy radostných záchvěvů, které ve své spalující intenzitě vydají za celý život, a propady do bezcílné a smrtící nicoty, v níž člověka pohltí vír absurdních situací a v níž nalézáme, jak si povšiml kritik Jiří Zizler, „i příznaky skrytého zápasu s vlastní pohodlností, lhostejnou indiferentností a unylostí, která svůdně vtahuje do hlubin bezvědomí a strnulé nehybnosti, do davu beze jména a tváře“. Ten permanentní rozkolísaný pohyb lyrického subjektu se odráží i v dynamice básnířčiny promluvy: Rudčenková nejčastěji pracuje se slovesy, vzdává se komplikovaných metafor a poetických šifer ve prospěch přímé dějovosti. V debutní knížce Ludwig „vzdáleně inspirované postavou Ludwiga ze hry Ritter, Dene, Voss rakouského dramatika Thomase Bernharda“ Rudčenková ještě předkládá vzorkovnici formálních možností básníka (od haiku k rozsáhlejším lyrickým skladbám) a využívá možností jemné stylizace. V druhé sbírce Není nutné, abyste mě navštěvoval autorka dospívá k formální koncíznosti, výrazovému zklidnění a zříká se všech motivických inspirací z divadelní, literární či mytologické sféry, které ji dříve okouzlovaly. Prohloubení výchozího tématu ale zároveň rozostřuje básnické kulisy: na místě dřívějších reálných postav a konkrétní městské nebo přírodní scenérie vyrůstá opuštěný dům a v něm zaprášený pokoj „na kraji čehokoli“. V blednoucích obrysech věci, které jako by se propadaly do snu, zůstává posledním záchytným bodem slovo a verš „Žiji v jazyce, do něhož / ukládám veškeré dění“. Básně Kateřiny Rudčenkové byly přeloženy do různých jazyků a publikovány v zahraničních antologiích (knižní výbor: … nicht nötig, mich zu besuchen/… není nutné, abyste mě navštěvoval; 2002). Divadelní hru K. Rudčenkové Frau in Blau uvedlo Činoherní studio Ústí nad Labem (2004); hru Niekur (knižně 2007), za niž získala 2. místo v dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka 2006, uvedlo pražské Divadlo Ungelt; v roce 2007 se dostala do finále její hra Čas třešňového dýmu.
(rk)
Medailon je aktuální k 1. 9. 2009
