V letech 2001-2002 získal novinářské stipendium v Berlíně. Od roku 2002 vedl kulturní rubriku deníku Právo. Dnes je ve svobodném povolání. Žije v Lomnici nad Popelkou, pracuje v Praze.
Nejen novým zjevem, ale přímo malým zjevením české prózy se stal třicátník Jaroslav Rudiš. Jeho neorealistické nebo undergroundové povídky, které zařadil do své prozaické prvotiny s názvem Nebe pod Berlínem a za něž obdržel Cenu Jiřího Ortena za rok 2002 udělovanou nadějím mladé české literatury, někdy záměrně polemizují s pojetím velkoměsta ve známém filmu německého režiséra Wima Wenderse. Jsou drsné a syrové, nejednou však touto drsností a syrovostí vysloveně fascinují, dokonce do té míry, až čtenář zalituje, proč Rudiš raději nenapsal Nebe pod Prahou. Autor ve svém debutu do značné míry navázal na poetiku literárního undergroundu, a to především svými psychologickými, leč i dokumentárně laděnými sondami do světa lidí „žijících svůj život“ mimo jakýkoli establishment a nynější mediální konzumní styl. Své vitální texty Rudiš charakterizuje jako „rockové příběhy z berlínského metra“. V jednotlivých epizodách se však soustřeďuje zejména na životní pocity a také na svérázné jazykové promluvy svých protagonistů, kteří se v jednotlivých scénách a obecně ve své životní volbě snaží vytvořit si podmínky k nezávislosti jako k základnímu principu. A kupříkladu v existenci nonkonformní hudební skupiny U-Bahn spatřují ze všeho nejvíc cosi jako volnomyšlenkářskou komunitu, ovlivněnou dávnými beatnickými a hipsterskými ideály, cosi jako společenství lidí svobodného ducha, kteří ovšem jsou na druhé straně poněkud limitováni svou věčně mladickou touhou po svobodě a nezávislosti, takže stále víc v průběhu času a let ztrácejí schopnost nějak v životě smysluplně zakotvit. Na rozdíl od svých undergroundových předchůdců tady Rudiš nikde neideologizuje, nezaměřuje se na okázalé protesty proti společnosti, ani na ještě okázalejší protestní gesta. Mnohem víc ho jako umělce přitahuje „autentický“ typ myšlení, chování a jednání jednotlivých postav, které „bydlí v ulici bez domů“ a s nimiž jeho autobiografický vypravěč sdílí „nebe pod Berlínem“.
Dalšími tituly Grandhotel (zfilmován Davidem Ondříčkem v roce 2006) a Potichu (v roce 2009 vyšel v podobě audioknihy) Rudiš potvrdil své výsadní postavení autora populární literatury, jíž čtou především mladí lidé. Zároveň začal, většinou v tvůrčím tandemu, s prací na komiksech (Alois Nebel - s Jaromírem 99), divadelních (Strange Love - s Petrem Pýchou, 2007, Činoherní studio Ústí n. L.) a rozhlasových hrách (Lost in Praha - s německým spisovatelem Martinem Beckerem, WDR, 2008; Herzgebirge/Srdcohoří, 2009, Salcburský guláš - s Petrem Pýchou, 2009, Strange Love - s Petrem Pýchou, 2010 - vše ČRo3-Vltava). S Igorem Malijevským pořádá v pražském Divadle Archa úspěšný literární kabaret EKG (dříve Monoskop v Akropoli). Jednou měsíčně uvádí s Jaroslavou Haladovou literární Čajovnu na vlnách ČRo3-Vltava a spolupracuje s Českou televizí.
Podniká řadu autorských čteních převážně v SRN. Zde zaznamenává největší úspěch ze zahraničních destinací, jeho knihy ale vycházejí i v jiných evropských státech.
V únoru 2011 má mít premiéru celovečerní animovaný film Tomáše Luňáka na základě komiksu Alois Nebel, který napsal Rudiš spolu s Jaromírem 99.
(vn, jb)
Medailon je aktuální k 1. září 2010
