Autoři

Nejprve v Zemědělských novinách, po roce 1989 v Lidových novinách, od roku 1994 v týdeníku Reflex, s nímž po odchodu do invalidního důchodu spolupracuje externě, s výjimkou dvouročního období, kdy na začátku 90. let redigoval původní českou poezii v nakladatelství Mladá fronta.

I když Jiří Rulf otiskl své první básně již roku 1968 v Sešitech pro mladou literaturu a psal do příslovečného „šuplíku“ (některé rané básnické texty vydal v polovině 80. let vlastním nákladem), do kontextu české literatury vstupuje značně opožděně, teprve po svých čtyřicátinách, sbírkou Prospekt na rozhlednu, vydanou v mladofrontovní edici Ladění. Zakrátko po listopadu 1989 si však Rulf získává renomé jako jeden z nejvýraznějších poetických tvůrců své generace, jejíž reprezentanti ovšem stejně jako on uveřejňovali své prvotiny s velkým zpožděním.

Na začátku polistopadového desetiletí ještě Rulf ex post otiskuje některé své starší texty (například v mladofrontovním souboru Rádio Netopýr), postupně si však v novějších knihách veršů vytváří poetiku či žánrovou modifikaci svérázného lyrického zápisníku, do něhož promítá jak své (dozajista zřetelně stylizované) každodenní zážitky, tak svá obecněji formulovaná filosofická rozjímání. Obě tyto výrazové linie u něho současně tvoří svébytnou symbiózu, které pak básník vtiskuje osobité ladění: jednou v ní převládají elegické tóny (resp. kvazielegické), podruhé polohy spíše groteskní či tragikomické, stále víc však, v průběhu let, se v Rulfově básnění prosazuje jeho cílevědomé tíhnutí k filosoficky zaměřenému tvaru básně a v neposlední řadě i k určitému rekapitulování lidského údělu a básnického osudu. Pro tuto polohu autorovy umělecké výpovědi jsou obzvláště charakteristické zejména jeho sbírky Nebezpečné dny a ještě více Maloměstské elegie (za tuto knihu veršů získal Rulf nakladatelskou cenu Mladé fronty): zde básník hodlá každodenní historickou realitu (včetně konkrétních reálií) co nejvíce subjektivizovat zejména tím, že ji urputně vtahuje do svého nitra, do pestrého spektra svých vnitřních zážitků a prožitků, do časových souřadnic, které ho spojují s minulostí a přítomností – a posléze takto subjektivizovanou skutečnost posouvá do ozvláštněného světla, čímž, a to především prostřednictvím hojných aluzí i poloskrytých parafrází, nepřímo kodifikuje jednu polohu novějšího českého postmoderního básnictví. Rulfovy básnické záznamy zčásti vypovídají v rovině faktického uměleckého sdělení, zčásti promlouvají o autorově tvůrčím naturelu, vesměs však představují ucelený konglomerát tradičních (byť nejednou zdánlivě nemálo nonkonformních) postupů.

V Rulfově poetické tvorbě se tak vynalézavě zřetězuje tradice s antitradicionalismem, polemickým vůči postmoderní estetice, až se společným jmenovatelem pozdního či zralého autorova tvoření stávají svérázné „hovory k sobě“, jež ovšem díky svému postmodernímu zabarvení do groteskna, ironična, elegična či různě temperované filosofické rozpravy vyznívají víc jako výpověď o vlastní autorově tvůrčí individualitě. V novějších Rulfových verších se mnohem výrazněji než předtím objevuje kategorie času, stavů míjení a trvání, které jeho poetické záznamy poznamenávají sklonem k reminiscencím a rekapitulacím. Pro autorův vývoj měla, jak již bylo řečeno, největší význam jeho sbírka Nebezpečné dny (z roku 1996), v níž básník jako by vkročil do hájemství nebo tajemství klasické člověčí a umělecké moudrosti: Přinejmenším k poznání, co všechno se skrývá a může skrývat za faktem, jak nebezpečné jsou naše dny a o kolik nebezpečnější mohou být, zvláště když již na horizontu prosvítají červánky spíše neútěšného stáří.

O několik let mladší Maloměstské elegie na tuto tóninu zřetelně navazují, přičemž záměrně shledávají podobné nebezpečné nekonečno dní taktéž či především v minulosti, nikoli pouze v přítomnosti nebo kdesi v budoucnosti. Z toho vyvěrá nejen už v titulu sbírky ohlašovaná elegičnost tematických okruhů autorova básnění nebo jeho životní filosofie, nýbrž i stále tvrdošíjnější směřování k životnímu bilancování všeho, co se již odehrálo natolik vrchovatou měrou, až to může sloužit jako nepochybný důvod k návratu (takto nazvanou báseň nikoli náhodou Rulf umístil hned na začátek své sbírky) a k návratům.

Celoživotní Rulfova žurnalistická profese nepochybně stála u zrodu jeho dvou knih hlásících se svým určením i svým tematickým a stylistickým zacílením k rozšířeným žánrům literární publicistiky: nejprve tento básník a redaktor v jedné osobě vydal knihu rozhovorů Jací jsme a poté ještě knihu novinářských portrétů českých slovesných tvůrců s poněkud sarkasticky zvoleným názvem Literáti (jejím základem byly texty psané pro rubriku Causa, stálou rubriku týdeníku Reflex). S těmito novinářskými knihami bezprostředně souvisí též ostatní dlouholetá Rulfova činnost publicistická, spjatá s momentálním charakterem jeho psaním do periodik, v nichž byl zaměstnán.

Mnohem závažnější postavení má ve spisovatelově díle jeho jediná próza, takřečená „neúplná autobiografie“ (jak zní podtitul knihy) s názvem Let chroustů, kterou Rulf napsal v letech 1999–2002, tj. po vydání Maloměstských elegií a před vydáním Přebytečného roku. Nejde v žádném případě o autobiografii v konvenčním smyslu, nýbrž o iniciační prózu, v níž s beletristickou volností levitujeme nad básníkovým životem. Přitom se v ní její vypravěč neméně volně a nespoutaně vrací také do vzdálenější minulosti, aby se pak v různých časových obloucích zase navracel do pozdějších reálií – a aby potom, prostřednictvím roviny konkrétní i roviny nadčasové, se snažil v životním letu let zachytit zejména všechno nepojmenovatelné, všechno takřečeně nadčasové nebo nadprostorové, co vtiskuje lidskému (zde: vypravěčově, básníkově) živobytí nenapodobitelnou esenci a co ho zdánlivě nenápadně, ale ve skutečnosti naprosto zjevně odlišuje od paralelních osudů a příběhů jiných individuálních subjektů – čili i od všemožných dalších a druhých „letů chroustů“. Jiří Rulf zemřel 12. dubna 2007.

(vn)

Medailon je aktuální k 1. květnu 2007

Jiří Rulf: Jmenuji se Offenbach - ČRo 3 Vltava, Milena M. Marešová, 15. 1. 2007

Přebytečný rok Jiřího Rulfa - ČRo, Mikuláš Kroupa, 7. 3. 2004