Básnířka, fotografka a výtvarnice Viktorie Rybáková se narodila 29. prosince 1961 v Aši. Vystudovala Střední ekonomickou školu v Mariánských lázních a od roku 1982 je na volné noze. Kromě poezie se věnuje také umělecké fotografii, kresbě a tzv. grafickým básním. Žije v Chebu.
Viktorie Rybáková byla po řadu let známější jako fotografka než básnířka. Své útlé sbírky básní vydávala buď v regionálních či specializovaných nakladatelstvích či dokonce vlastním nákladem. Pro širší veřejnost Rybákovou objevil až mladofrontovní svazek Bílá růže na střence noci (2004) přinášející téměř kompletní sumu její dosavadní poetické tvorby. Opožděné souborné vydání šestice drobných sbírek věci kupodivu neublížilo. Tím, že texty plynou za sebou v jediném proudu, nabývají jakési litanické kvality; stylové rozrůznění sbírek je ukotveno nikoli snad fixní poetikou, nýbrž autorčiným literárně-ontologickým naladěním. Svůj hlas vklínila do průrvy mezi moderní poezii (“emily! sylvie! sergeji! charlese!” – a dodejme Karle Hynku!) a poezii lidovou (Karle Jaromíre! etc.). Ne nadarmo se proslulý výbor z lidových básní jmenuje Láska a smrt – to jsou i Rybákové úhlavní témata. Vlna slov tu putuje od vzepětí citu a vášně až k hrázi smrti – a mj. usvědčuje veškeré pokusy o aplikaci literární “vědy” z bláhovosti. Zvláště v případě Rybákové, která vsadila na poezii ryze osobní, poezii často nesenou rytmem hlasu a dechu, poezii, která navzdory všeobecné lhostejnosti ještě nezanevřela na gruntovní otázky a velké city (viz symboly jako bouře, blesk, plamen…). Autorka přebírá to nejlepší z lidové tradice šmrncnuté romantickou ozvěnou ruských bylin a mytickým toposem pohádek vůbec (“na dně studny led / nebudu plakat v lese / vítr ti nedonese / v polibku v slze jed / v jeskyni pach a běl / bledulím visí hlavy / hosté se seběhli slaví / třistakrát krutost žel / ve studni tma a vír / kde je můj bohatýr?”. Dokáže skloubit významové sdělení se zvukomalbou (“…kšá šakal tančím / s cizincem v břiše / velikými zuby / hryže k zapomnění / kšá šakal kšá!”) a to vše ještě občas osolit archaickým patosem – třeba jen jemným posunem ve slovosledu –, aniž by musela být kvůli tomu neustále v ironickém střehu jako třeba básnířka Božena Správcová. Do teritoria ženské poezie vnáší Rybáková neafektovaný, někdy až mužně drsný hlas (“...rozežerou mě červi / Až prasknou kdosi / otevře hrob Bude tam / jen něžná pánevní kost / a myš / pro kterou jsem mohla být / prolézačka skrýš”), který však nešustí papírovým siláctvím. Je to hlas vyzrálý a při vší stylizaci autentický.
(jn)
Medailon je aktuální k 1. červenci 2007
