Autoři

Věnuje se filmové publicistice a dokumentaristice: Je autorem snímků o fanoušcích zpěváka Nicka Cavea (The Myth, 2004) a o technokultuře (Czechtekk Love, 2005); režíroval také několik videoklipů a krátkých filmů. Žije v Praze a v Berlíně.

Už v bilingvním povídkovém souboru Ohnivá kola / Fiery Wheels, kterým v roce 2000 tehdy třiadvacetiletý filmový publicista a režisér Šimon Šafránek vstoupil do české literatury, sledujeme, jak zásadní je pro autora vizuální vnímání postav, situací a dějů. V rychle nasvěcovaných, dramatických sekvencích se před čtenářem rozbíhá přízračný filmový pás, série klipových a akčních podobenství usazených mimo čas a prostor: Většinou bezejmenné figury a figurky vstupují na pódium zalité oslňující září reflektorů, aby je vypravěčova ruka v krátkých, modelově černohumorných a cynických scénách předvedla divákovi ze všech stran nahé a vzápětí je postrčila čelem k absurdní a mnohdy brutální pointě. Zřejmou výchozí návaznost na beckettovské lekce totálního lidského míjení a nemožnosti rozvinout monolog do podoby smysluplného dialogu Šafránek ve své česko-anglické prvotině vsadil do naturalistických črt krutosti a bolesti, které jeho hrdinově zakoušejí s podobnou intenzitou jako třeba postava smutného solipsisty Henryho Rollinse na stránkách autobiografické knížky Blues černýho kafe, anebo tragičtí zvěstovatelé konce amerického snu v prózách Huberta Selbyho. Okouzlení scénáristickou zkratkovitostí, máloslovnými větami osekanými od veškerých hodnotících adjektiv, stejně jako zaujetí pro nepsychologizující, splavný styl a slangový, expresivitou zatížený slovník si prozaik podržel i ve své druhé knížce – novele s titulem 23. V tomto zběsilém deníku, knize psané „on the road“, jejímž smyslem není cíl, nějaká sartrovská esence, ale přítomný okamžik, intenzivní prožitek tady a teď, Šafránek líčí týdenní cestu s přáteli po Evropě. S autobusem naloženým sound systémem, basami piva a flaškami tequilly a v hlavě s neodbytnými myšlenkami na ženské tělo vyrážejí „fest na cestu za slávou“, tedy zahrát na několik poloilegálních technoparties v Rakousku, Slovinsku a v Itálii. Rychlý tep muziky, halucinační vize, které probouzejí drogy a alkohol, extatické vytržení v nečekaném erotickém dobrodružství a především pohyb, neustálý pohyb kupředu symbolizují v Šafránkově světě jedinou možnost úniku před kanonizovaným stereotypem západní civilizace. „Není nad to, zbavit se na minutu vlastního těla i s tim rohatcem mozkem,“ zní krédo autobusové posádky, pomyslného škuneru bez jakýchkoliv sociálních i psychologických vazeb a kotev, škuneru uhánějícího blyštivým oceánem reklam, poskakujícího po hlavách byznysmenů ke krutému poznání: „Lidi z toho klubíku,“ píše Šafránek, „se chovali stejně jako lidi v jakýmkoli jinym byznysu. A ty jima opovrhuješ, a horší je, že i oni sebou navzájem opovrhujou, a nejhorší je, že nakonec zjistíš, že se chováš stejně. A to přesto, žes řikal, že si jinej, že se tak chovat nebudeš. Chováš se stejně, ačkoli máš pořád za to, že si na druhym břehu.“ O kus dál autor resumuje: „Vstoupili sme do toho našeho světa, kterej sme si sami vymysleli a vykoupili. Svět, po kterym sme toužili. Akorát se zdálo, že vnější svět zkonzumuje ten náš a nenechá ani kost.“ I postmoderní revoluce nakonec požírá své děti: Z černých děr, které se čtyřem „cool“ a „free“ chlapíkům stále víc rozvírají v tělech, unikají do textu smutek a tíseň: Zjišťují, že ze žhnoucího ohně zbývá jenom chladnoucí popel, že omamnou radost z pohybu vystřídaly „okamžiky plný usilovnýho zabíjení času“, že nakonec je „každej sám, každej zoufale sám a zoufale ztracenej“.

Šafránkovo rekviem za evropskou technoscénu, potažmo za první postkomunistickou generaci, se ale láme ještě v jednom ohledu. Na jedné straně před sebou máme výjimečné dravý text, překotné slovesné chrlení, které se však nepřestává spolehlivě držet v mantinelech časoprostorové linearity, na straně druhé je novela 23, tento exkurs do nitra jedné odumírající subkultury, posedlá a zároveň omezená povrchem: Postavy vplouvají do příběhu náhle a z neznáma, netáhnou za sebou břímě minulého, ani před sebou netlačí otázky směrem k budoucímu, jejich psychologie se rodí za pochodu, vzniká výhradně z vydatného prožívání přítomnosti. Jakkoliv autobiografický text Šimona Šafránka, vyprávěný v ich-formě, čtenářem skutečně „projede jako šinkanzen“, jak nakladatel avizuje na obálce, koncová světla posledního vagonu z očí zmizí příliš rychle: Kniha mladého prozaika tak – podobně jako knížky současné vlny mladých německých spisovatelů, mimo jiné Tanji Dückers v románu Zóna Berlín – klade otázku po možnostech a mezích samospasitelnosti autenticity.

 

(rk)

Medailon je aktuální k 1. květnu 2010

E safranek@instinkt-online.cz, simon@simonsafranek.com
Facebook

www.simonsafranek.com

 

Literát Šimon Šafránek: Nebaví mě tahat text jako těsto na pizzu - novinky.cz, Kateřina Farná, 29. 1. 2009

Interview: Šimon Šafránek - VICE.com, Dominique Jelínková, 2010