Autoři

Miroslav Salava je básníkem temnot, dekadentní skepse, jakéhosi středověkého ostatku, namáhavě se prodírajícího k současnosti. Sám sebe básník pokládá za „výlupek nedobroty“, stižený bolestí, která je stínem neoddělitelným od viny, jak je to řečeno v úvodním citátu z Jeana Pierra Camuse, uvádějícím Salavovu druhou básnickou knihu Krev můry. Svou poetikou se Salava přibližuje k manýristickým a dekadentním kryptogramům Jiřího Krchovského, se kterým má společnou negaci a skepsi, nikoli však hravost, jež Krchovského poezie odlehčuje tam, kde ulpívá na Salavových verších prach smrtelnosti, hříchu nejen dědičného, ale globálního, z něhož se člověk marně vykupuje až jakýmsi flagelantským gestem, mučivou sebedestruktivní trýzní, jíž Salava podřizuje všechny básnické prostředky. Proto i jeho prvotina nese příznačný název Mé baroko. Temná a stínová barokní atmosféra, exaltace střídaná deziluzí, duchovnost přemáhaná tělesností a hédonismem, převaha šalamounského pocitu ustavičné marnosti a zbytečnosti veškerého konání a snažení je znatelná již v Salavově debutu a prohlubovaná v jeho další knihách. Šerosvit, bizarnost, kvílivý hlas smrti a zániku, stojí v centru pozornosti, i když se někdy paradoxně obrací v urputné hledačství ztracených přístavů a kotev, sklenutých minulostí a jako by tvrdohlavě přenášených do znivelizované současnosti s jejím kultem antiposvátnosti, kýče, křeče ústící v zoufalství. „V obloze řasí se ticho olova / ze slova vzešel jsem Hynu doslova / Nehtem do okna ryju vzkaz / Tak dlouho trvám Podobraz / den kácí se aniž by vstal / Ke konci časů strojíme karneval“. Salavův karneval není radostnou a prozářenou slavností, ale obludným balábile přestrojení a masek, pokrytectví, deziluzí a výsměchů, křečí a prázdnoty. Jako by nás básník časem přenesl až do osidel Huizingova „podzimu středověku“, kdy během karnevalového opojení bylo možné vykonat nejtěžší zločiny, vraždy, násilnosti, ale také říkat to, co bývá jindy svázáno konvencemi a odsouzeno k mlčenlivosti. Hnis, destrukce, zkáza, bolest jako jediný ještě lidský pocit, třebaže negativní, ale poukazující k životu a odnášející nás od nebolestnosti smrti, jsou Salavovými věčně se vracejícími tématy a motivy, současně i obsesivními představami, z nichž básník utváří apokalyptickou mozaiku současnosti. Strojenost, vysoká míra stylizace a autostylizace vyznačovaly knihu Krev můry, zatímco v Salavově dalším opusu, v knize Zarakvití, se objevuje výrazná konfesijní tendence, deníkovitost, spojená s konkrétním místem básníkova bludného kruhu, jímž je monstrózní stín bývalé jezuitské koleje v pražském Klementinu, kde dnes sídlí borgesovská obří knihovna, v níž básník pracuje a kam také situuje své lyrické texty a záznamy. Když byl v souvislosti se Salavovou dekadencí připomenutý Jiří Krchovský, pak ve srovnání s ním, který nachází svůj topos spíš v divočině zdevastovaných hřbitovů a zapomenutých zahrad, je Salava básnickým obyvatelem domu jako přízračného bludiště escherovského typu, plného schodišť, stoupajících do chodeb s nekonečnou perspektivou, jako by tyto průchody a pasáže byly ukončeny zdí-zrcadlem. V takovém poeovském domě, kde zdi mají ústa a okna se podobají očím, je člověk nejen demaskován, ale přímo mučen a rozvracen, vystaven pokušení bezvýchodnosti nebo hříchu pasivní oddanosti: „Z kůže stažen, nehty vyrvány, vlasy hoří a oči pokrývá šlem mlhy. / Za jazyk tažen, vznáším se, pluji, putuji těsně nad hroby, nad jícny / proklatosti. Mumlám prosby a nadávky a prokletí a zlobu a drtím se/ mámím, obluzuji a obelhávám. Křik nese se prostorem kol mě, / ničí vše nepevné, vše křehké. Strach nastavuje mi nohy a já letím/ do výhně – další uhel, další neštěstí, které lze pouze spálit.“ Východiskem z pekla této mučivosti a sebeničení jsou u Salavy jen jakési neurčité návraty k impresivnosti, k holému záznamu všednosti, která smrt, bolest, martyrium přesahuje nekonečnem banality, ale rovněž lpěním na životě mimo dobro a zlo: „Nádvořím ptáci ranní / zpívají místo ptaní / a déšť na mědi se třpytí / nezbývá než postát a pak – jíti.“

(js)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006